Ještě jsem po víc než týdnu nestačil vybalit všechny propriety, které jsem vezl na můj hajlajt veteránské sezóny, ale napsat reportáž se donutit musím. Rád si připomenu všechny pocity, které jsem 13. Července zažil v Křenovicích.
Tak nejdřív trochu panika – zapomněl jsem zajistit identifikační pásky na ruku umožňující vstup do skanzenu ve Vysokém Chlumci – letošním cíli Křenovické jízdy. Zjistil jsem to navíc až pár kilometrů před Křenovicemi, když mi zavolal Jirka. Jelikož je ale všechno zlé na něco dobré, nahradili jsme pásky barevnou stuhou z postaršího něčeho nařezaného na dlouhé pruhy, a ty byly jistě lépe ekologicky odbouratelné, než pásky jak na hudebním festivalu.
Taky když jsem převzal nálepky se startovacími čísly, bylo mi najednou ouzko. Nějak jsem zapomněl reklamní agentuře říct, že nálepky nemají být zevnitř skla a na problémek bylo zaděláno.
Možná se divíte, proč se tady rozepisuji o věcech spíše organizačního charakteru, než že bych na poslední chvíli drtil wikipedii za účelem nabiflování co nejvíce informací, které mohou být použity při testu. Taky jsem mohl psát o tom, jak jsem leštil soutěžní auto. Nic z toho jsem nedělal, protože tentokrát mě KHVK přizval do svých řad, o tom článek jinde, a abych jim s pomohl s organizací závodu. No velká to čest pro mě. Věc měla ovšem další rozměr, já byl vybrán, abych celou událost moderoval!! No a to jsem netušil já, natož nikdo z KHVK, že se do takové činnosti ponořím zcela a že mě to bude tak úžasně bavit! Člověk holt nachází talenty celý život.
Letos jsme (už můžu psát JSME) do závodu přinesli několik novinek a několik novinek se stalo i nám. Jednak byl závod poprvé zařazen do Putovního poháru AHVCC AČR, a dále do Mistrovství Jihočeského kraje. Tím přibylo nad závodem střežící oko sportovního komisaře AHVCC AČR, které muselo některé amatérské, byť zábavné, rysy závodu okřesat. Nakolik to bude přínosem, ukáže čas. Poprvé se jízdy účastnilo tak velké množství aut (130 účastníků závodu, cca 170 aut na place), že se musela přizpůsobit organizace a bohužel ubrat od některých standardů. Poprvé jsme zařadili do atrakce kulturní vložku. Dovolil jsem si sesbírat 50 svých fotografií z veteránského prostředí a vystavit je. Lidi se na ně dívat chodili, nekoupil však nikdo nic. Zřejmě nejsme uvyklí utratit pár korun na podporu klubu a mít z toho památku od umělce, jehož věhlas za pár let jistě dosáhne světových parametrů …… no neříkejte mi, že jsou tak hnusný!
Další částí kulturní vložky bylo dioráma „Opel Rekord P2 nalezen ve stodole“. Jen tak, pro legraci.
Další novinkou bylo pár reakcí, že 200 korun za vstup, ve kterém je jídlo, pití, papíry, inkoust a podobné organizační potřeby (pořadatelé pracovali zdarma) je moc. Asi budeme muset vstupné zvýšit, aby pán snažící se již od rána zasít mezi nás sémě špatné nálady příště raději nejezdil. Nota bene pokud jsou pravdivé řeči, že jeho veterán vlastně žádným veteránem není, že jde o repliku se soudobým motorem, na jehož náraznících se objevily veteránské značky za bůhví jakých okolností. Nevím, neřeším, je mi to putna. Jestli se nebavil, je mi jej líto. To samé se týká lidí, kteří závod brali až příliš vážně (možná je to ovšem znak prestiže Křenovické jízdy!), doráželi na organizátory s žádostí o přepočítání bodů a dokonce prý podali stížnost na vyšší místa. Takže někdo si do rejstříku pocitů zařadil rozmrzelost, asi i zklamání, u mě je to jen a jen lítost, že si někdo zkazí náladu.
Ano, asi se dalo i jinak, budeme se muset zamyslet nad hodnocením a vyhlašováním a vylepšovat systém organizace a určitě se s tím popereme. Jen mi přijde škoda zamračit si hezký den. Pro mě osobně je radost už jen s autem někam jet. Jestli k tomu ještě někdo přidá něco navíc, jsem jen rád. Samozřejmě tím zakrývám naprostý nedostatek znalostí z historie automobilismu, reálií jednotlivých vozů, ambicí někam to dotáhnout …… dokážu ovšem žít i bez toho.
Ve výsledku já osobně hodnotím akci jako velmi povedenou, se zachováním již věhlasné přátelské atmosféry, v níž se setkají punkeři od Fordů přes embéčkáře až po manžely Veverkovy v jejich prudce zelené předválečné cinkající Aerovce 662. Apropo manželé Veverkovi. Ti zcela svou noblesou, příjemností a širokým úsměvem vytvořili dokonalý protiklad všech nespokojenců a bručounů. Závidím každému, kdo se kdy s nimi potkal a potká, tak úžasní lidé to jsou.
Výsledný pocit? Uspokojení a radost. Doufám, že ji najdete i na fotografiích. Ty letos nejsou moje, ale Aleše Zemana, souklubovníka, díky za ně.
