Jsem kravaťák a jsem na to hrdý. Jsem kravaťák, čistokrevný, olejem a fyzickou prací de facto nedotčený. Brigády v mládí mě spíš utvrdily v postoji, že se spíše budu živit přemýšlením, než abych strkal pracky někam, kde mi je může při rozvíjení idey utrhnout.
Jako takovému se mi na hony nějak dokázaly vyhnout veškeré informace technického rázu vedoucí k poznání automobilů a jejich techniky.
Samozřejmě, že jsem věděl o existenci aut. Jen jsem si coby husákovo dítě dvou pracujících inteligentů nědokázal před rokem `89 ani představit, jak si na auto můžu vydělat. Samozřejmě, že jsem si na hranicích dospělosti udělal řidičák a vlastně odjakživa miloval řízení, z hlediska automobilové techniky jsem však utrpěl rychlokurs autoškoly, v němž se technika holt vypustila. A samozřejmě, že auto jsem si pořídil. Jen mě ty navoněné a nové nějak neuspokojují.
Prehistorie
Později jsem věděl, že ten kdo se v autech vyzná, rozuměj automechanik či autobazarista, nás kravaťáky vnímá pouze jako cíl své další obchodnické hříčky, kafkou nás nazývaje. Já sám jsem měl auto, do něhož jsem uměl nalít benzin, vodu do osřikovače a vložit cédéčko. Ostatní udělali hoši v montérkách.
Někde v podvědomí ovšem stejně čpěla od dětství potlačená touha po kráse kombinovaná s touhou po uznání okolí, touhou vlastnictví. V jakém jiném odvětví lze najít vše najednou než v automobilech? Ano, přiznávám se: jakožto mladší sourozenec ochoten udělat cokoliv pro zviditelnění a slávu, začal jsem si pořizovat klasické automobily. Píšu toto přiznání zcela ochotně a bez skrupulí, neboť jsem k tomuto závěru nejednou došel sebepsychoanalýzou, proč jsem si během dvou let dokázal pořídit 10 aut. Jednoduše mě fascinují. Jejich vzhled, to zejména, jejich funkce dovézt mě z bodu A do bodu B a přitom pokud možno vzbudit nějaký ten obdiv, jejich esprit.
Jde ovšem pouze o auto klasické, které byť kdysi bylo na každém rohu a vůbec nám nepřipadlo zajímavé, dnes má již punc výjimečnosti, zejména u laiků. Auto klasické, které jsem vytáhl z bažin koroze a zapomnění, nešetrnosti a pohrdání, jako vším co se nám okouká. Bohužel v našem rychlém světě se nám jaksi všechno okouká velice brzy, u aut spotřebních, tedy dnešních, platí, že vznik okoukanosti datujeme době leasingu či spotřebitelského úvěru minus 6 měsíců. Nejpozději.
Začalo to tak, že…
Tím, kdo otevřel Pandořinu skřínku, byl kolega Jirka. Měl u kolíbky vylitý olej z nějakého šestiválcového BMW motoru a kdysi mi vykládat, kterak s otcem rekonstruovali céeselko. Bylo to uchvacující. Rázem jsem si automobil představil něco jako Rozetské desky, které je nutno světu zachránit, krásu přenesmírnou, svědectví práce lidských rukou, umělcovo sdělení, prostředek zájmu děvčat, to vše v jednom.
Jeho další a další vyprávění o veteránském rallye, o koupi a oživování dalšího vraku, jakož i společné snění co by slušelo mně, dovedlo debatu s jiným kamarádem k osudovému lehce vychloubačnému oznámení, že si plánuji pořídit veterána. Nic moc starého, něco s čím by se dalo jezdit.
Veteránská horečka začíná
Na to mi ten kamarád odpověděl, že by se vlastně rád zbavil Mercedesu, který donedávna vylepšoval jeho ředitelskou prestiž. Dnes ovšem prý jeho mouchy zastiňují věčnou eleganci. W126 se prý jmenuje firemní označení. Moc mi to neříkalo, v mercedesech jsem se v té době nevyznal vůbec, ale fotka se mi zalíbila. Při cenové nabídce třicet tisíc mi zaskočil v hrdle džus a krátké nedokysličení mozku pak dílo dovršilo. Samozřejmě jsem kývnul. Nevěda co všechno mě čeká. To už je ale jiný příběh a já dodnes nezapomenu na první stresy, když jsem nemohl vyndat klíče ze zapalování (byla zařazená rychlost), když jsem málem nevyjel z myčky (byla slabá baterie), když jsem zůstal stát na frekventované křižovatce (opět slabá baterie), anebo když jsem vyplázl patnáct tisíc ve značkovém servisu aniž bych to na mém miláčkovi poznal. Hlavně ovšem budu vždy rád vzpomínat na chvíli, když mi dali do ruky klíčky od Maxe (tak jsem jej pojmenoval) poté, co udělali GO motoru, řízení, brzd, elektřiny, klimatizace, šíbru, nový lak, no prostě všechno pro to, aby vypadal jako z linky a já jsem byl tuze nadšen, že se mi povedlo přeměnit ojetinu pomalu plující v Cháronově loďce v krásného klasika. Byť to byla z hlediska ekonomiky čistá zhovadilost.
Čtení o veteránech
Postupem času jsem ovšem pořídil mercedesů několik, mezitím od dětství v podvědomí zasunutou Alfu Romeo, něco stihl i prodat, něco nechat zrekonstruovat atakdále atakdále.
Další mou slabostí s koníčky spojenou je touha si o nich číst, vzdělávat se a naplňovat Komenského „Učení hrou“. Zjistil jsem ovšem, že to co je na domácí půdě v domácím jazyku dostupné, není hrou podle mých představ, popřípadě není žádnou hrou. A už vůbec ne podle představ Komenského. Povětšinou suché informace se opakují dokola, a když jediný zábavný časopis během týdne přečtu, musím čekat dalšího půl roku na nové číslo. Chápu, německému vydavateli se častější periodicita nevyplácí, nicméně já musel ten čas zabíjet brouzdáním po inzerátech a nákupem drahých, byť zábavných, časopisů zahraničních.
Proto přicházím já, celý v bílém (jak se říká), a hodlám zvednout hozenou rukavici (to se taky říká), abych našel potěšení z vašeho potěšení (to myslím zatím nikdo takhle neřekl), až budete číst zdejší příspěvky. Sám se přitom mohu učit a své znalosti předávat dál. Hodlám přitom čerpat i ze zahraničních zdrojů, protože zejména na západ od nás má veteránské hnutí výrazně širší tradici, větší rozhled a v neposlední řadě je to holt větší pískoviště. To však neznamená, že zdejší pískoviště je nezajímavé, ba právě naopak. Pokud víte o někom, kdo tajně touží být osloven, či jste to vy sám/sama, kdo se chce pochlubit, podělit, či dát prostě jen tak světu na vědomí svou přítomnost, ozvěte se mi. Určitě něco vymyslíme. Žijeme jen jednou a proč bychom se u toho neměli bavit.