Blog o veteránech

Nebude dnes řeč o tom, jak uhánět o sto pět. Možná překvapivě ani o Škodě 105, v kterékoliv „verzi“, nebo o nejvyšší dosažitelné rychlosti Trabanta mého strýce po 20 letech cest ke včelím úlům.

Stopětka je silnice.

Začíná pro mě v Praze (jak jinak), vede mnoha vesničkami, pár městečky a končí v Českých Budějovicích. Překračuje řeky, line se podél nich, vede po březích rybníků a hlavně – točí se na ní strašně moc volantem.

V létě si přivezu domů kabriolet, Alfu Romeo Spider, abych mohl v pátek jezdit za rodinou, tam kde 105ka končí. Každý pátek tak oddělím pracovní stres od, řekněmě, naplnění života radostí z vlastních dětí (někdy až příliš), dvěma hodinami božského zážitku osamocené jízdy čerstvým vzduchem podbarvené sytým zvukem dvoulitrového čtyřválce s mírně vyladěným zvukem při pomalu zapadajícím slunci cítíce i jeho vůni.

Nejpozději kolem páté odpoledne se doplahočím z centra Prahy na její okraj ke garáži a doufám, že se baterie od poslední cesty nevybila úplně. Někdy holt zapomenu třeba zhasnout světla. Střechu zatím ponechám nataženou, nasoukám se za volant a chvilku přivykám na typické italské sezení – nohy a ruce natažené a roztažené, levý loket ven, pravou řídím volant pouze ležerně, pravé koleno se opírá o středový panel. Tímto způsobem dle mého názoru řešili tehdy u pininfarinů přirozené větrání všech přirozeně se v létě potících partií, čímž jednoduše předcházeli nachlazení z klimatizace. Jo, předkové uměli. Polohu těla na vcelku měkkém křesílku mohu i měnit, na rozdíl od dnešních superpřilnoucích a proto vypočítavě pohodlných sedadlech.

Napumpuju do karburátorů směs dvěmi ráznými sešlápnutími plynu, otáčím klíčkem zapalování a s mrazením v zádech poslouhám první škytnutí a pak rozřev jednoduchého motoru se čtyřmi červenými žílami svedenými v jedno řečiště elektrického proudu. Chvíli musím auto k životu plynem pošťuchovat, než zařadím zpátečku a opatrně začínám couvat s rukou položenou na dlouhé šaltpáce. To aby mi zpátečka nevyskočila. Pak už jen zbývá zavřít garáž, povolit dvěma koženými oky hliníkové pracky udržující pogumovanou plátěnou střechu u předního okna, zacvaknout cvočky kožené kapuce kryjící střechu po složení a…. vyrazit.

Vyrazit vstříc cestě navzdory všem prázdninovým hlavním tahům prázdné, cestě o co klikatejší o to volnější. Když dojedu automobil, v nejbližší vesnici odbočí do dvora a klidí se pryč. Nepotkám na ní policajty a stejně bych se jich nebál. Mým autem nevládne odosobněný, dokonalý, rýchlý a úsporný TDI s červeným dé a í. Má náprava je vzadu pevná a neprojíždí zatáčky jako na kolejích. Na hrbolech a dírách mi srandovně poskakuje zadek, v zatáčkách když za to vezmu, mohl bych je prodriftovat. Cítím ovšem v autě místo vlezlé vanilky čerstvě posekanou trávu, pak mláto ve schwarzenberském pivovaru, rybník i tekoucí řeku. V Neveklově, Sedlčanech, Milevsku a Týně nad Vltavou na mě kouká místní mládež, asi proto, že mi v hi-fi nehraje nejnovější muzika, ale pouze něco, co mé duši je bližší a pravěpodobně se blíží i roku výroby Claudie.

To se ale nedá nic dělat, její primární život nového vozu se překrýval s mou pubertou a tak jsme asi zvyklí na podobný, ne-li te samý, hudební styl. Mládež asi neohromíme. Ono stejně, je tady ten výfuk, který po nějaké mně neznámé úpravě v podstatě po delší trase s otevřenou střechou při hrající muzice činí cestu vcelku hlučnou a únavnou. Jednou jsem vezl 105kou maminku, abych jí ukázal la dolce vita, a litoval toho ještě před její polovinou. Samozřejmě kvůli hluku, přes který mi maninka jen ztěží mohla vyjádřit vděk nebo udílet rady do života.

Taková je tedy 105ka a já jsem si jist, že v české kotlině lze najít desítky cest, které jsou, podobně jako trasy pro inlajnové brusle, nanejvýš vhodné pro projížďku pomalou jízdou klasikem, youngtimerem, či veteránem, jak jej dle libosti z jízdy pramenící nazvete. Těším se, až se na nich potkáme.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kokořínsko po čtvrté

Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.

Komentáře

2. Sraz youngtimerů

Ještě pořád, pět dní po skončení srazu jsem unavený. Ještě pořád mě však uvnitř těla hřeje pomyšlení na ty báječné čtyři dny, které jsem strávil přípravou a samotným srazem. Obklopen Petrem Jirsou a Radkem Kovářem, kteří se mnou sraz organizovali, Petrovou manželkou Markétou (svatou to ženou), jeho synem Petrem a také Aničkou Pajerovou ze Spolku Orlík – Sedlec, která

Komentáře