Možná vám přijde, že tímhle článkem chci fušovat do řemesla kolegům módním bloggerům. Možná vám přijde, že si budete moci přečíst o druhu oblečení příslušejícího k té které době. Možná vám přijde, že jsem se musel dočista zbláznit, když tady chci popisovat, jaké značky oblečení jsou in a jaké out. Nikoliv, nic z obdobného psát nechci.
Chci jen vnést trochu osvěty do opomíjené oblasti a podělit se o pár praktických zkušeností, obzvlášť jsou-li nabyty bolestně.
Námět na tento článek jsem v podstatě dostal spolu s úžehem již někdy v roce 1997. Byť byl tehdy internet v novorezeneckých plenkách a o tomto článku jsem rozhodně nemohl ještě ani uvažovat, impulz k němu byl tak intezivní, že si jej pamatuji dodnes. A znáte to rčení – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní.
Úžeh v kabrioletu? Velice jednoduše.
Tehdy jsem totiž svému bývalému šéfovi, jemuž dodnes přezdívám Padre, vezl na vodu džípa, aby mohl na co naložit bágly a lodě. No, džípa, GAZ to byl. Měl nějaký ten neduh a vzpomínám si, že v nastalém vedru začal v jednom kopci z přehřátí štrajkovat, takže jsem kopec na silnici první třídy nějak zcouvával, už ani nevím proč. I tomu blbému motoru docházelo, co nedošlo mě! Že slunce pálí jak vzteklé, že jedu zcela bez střechy, připadaje si jak americký mariňák ve Vietnamu a že jsem na to zcela nevhodně oblečen.
Užíval jsem si totiž z jízdy proudícího vzduchu a zvyku chodit uprostřed léta jen tak v kraťasích a tričku. Napuosto noumáuní Uďo, no ne? Jenže jak to pražilo, kolem druhé hodiny odpolední jsem začal mít pálivý pocit na rukou svírajících volant. Obdobně tomu bylo na čele pokrytém jen zčásti pirátským šátkem a na stehnech.
Jistě jste uhodli, že jsem se pekelně spálil. Navíc jen na přední straně těla. Na čele mi zůstala vypálená hranice šátku a brýlí, předloktí na horní straně připomínalo můj maškaní oděv raka po koupeli ve vroucí vodě a stehnama jsem mohl pomáhat policajtům zastavovat dopravu. Nebyl jsem namazaný žádným krémem a triko přehozené přes ruce na poslední kilometr toho už moc nezachránilo.
Konec hororu a mentorování – co doporučuji?
Velice obdobně jsem viděl oblečené kolegy jezdce na silnicích nebo na srazech. Takže má rada zní: Do kabrioletu si oblečte triko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty, na hlavu si dejte čepici s kšiltem a sluneční brýle. Zjistil jsem, že ani kšilt ani brýle ničím nelze nahradit a je potřeba nosit je zároveň. Kromě úpalu a úžehu totiž při dlouhém pobytu na slunci hrozí taky únava (znáte ten skvělý Michalkův film „Unaveni sluncem“? Ne, že by to bylo o úžehu, ale…), Ještě horší je poškození zraku. Na Křenovické jízdě se mi také vyplatila šála. Znáte ty metrosexuály, umělce a architekty s letní šálou? Tak to je ono! To si vezměte, abyste nevypadali jak kanadský dřevorubec nebo ukrajinský kopáč. Podívejte na mě, jak jsem se vymódil na Křenovickou jízdu. Žádná spálenina, žádný nastydlý krk, vypálené oči nebo červená držka. olegu na fotce vlevo chránilo na rukou asi tetování, s tím zkušenost nemám.
Pozor však na přílišnou parádu, šála by něměla vlát. Říká vám něco jméno Isadora Duncan? Pokud ne, vygooglujte si ji, podle jedné z verzí umřela udušením šálou namotanou na kolo jejího kabria. Brrrr.
Ochrana sluchu
Závěrem uvádím špunty do uší. Kdysi jsem viděl v jednom anglickém časopisu reklamu na jedny, co zcela kopírují tvar vašeho vnějšího ucha a zaraňují tak jakémukoliv průniku hluku do ucha. Pokládal jsem to za kapitalistický rozmar, ale jednou jsem jel s mou Claudií (AR Spider) na výlet někam na severní Moravu, částečně i po dálnici, na ostro bez ochrany sluchu a když jsem z auta vylezl, tak jsem málem zkolaboval, jak mi hučelo v uších. Ona dálnice je na takové cesty pekelná. Předjíždějící auta se střídají s pravidelým hlukem míjených patníků svodidel a do toho jsem si, jak jinak, pustil muziku. Od té doby používám pěnové špunty, co mi zůstaly ještě ze střeleckých časů. Stojí pár korun a služby udělají moře.
O opalovacím krému se nezmíňuji záměrně, považuji jej při dnešním stavu ozónové vrstvy za něco samozřejmé
Přeju mnoho kilometrů s větrem ve vlasech, pardon, kolem čepice.