Kromě znalosti nadmořské výšky obce Sovinec (490m) získal jsem na veteránském rallye před Ecce Homo ve Šternberku ještě dvě nové známosti, možná, troufnu si říct, I přátelství dvou příjemných pánů. Jednak jsem poznal Jiřího Kunce, humorem sršícího pána v nejlepších letech a znalce BMW do šroubku, a jednak Pepu Hlavinku, pána v ještě lepších než těch nejlepších letech, ochotného předvést mi své nádherné, zrovna čerstvě dodělané BMW 318i, jinak E 21. To, že bylo čerstvě dodělané, bylo zásluhou právě Jiřího Kunce. Ten totiž 14 dní před soutěží vnukl Pepovi myšlenku, že po letech renovací bylo by vhodné auto konečně dodělat, doskládat a pochlubit se na veřejnosti. Tak chvatná, čtyřletá, práce samozřejmě byla poznat – hoši museli ještě před startem dousadit pravé zpětné zrcátko a přesvědčit jej, aby zůstalo na místě. A taky nemělo rádio! Dokážu si představit člověka, který by Pepovi poradil vůbec nevycházet z baráku, my jsme ale shovívaví a třeba pro někoho pro nedostatek kritičnosti i hloupí.
Ovšem automobil vypadal, jako by jej zrovna vypustili ze showroomu. Pepa dokonce nestihl ani sundat igelit z polštářků na zadním sedadle. A ta barva! Původní a dobová zypressengrün v kombinaci s béžovým látkovým interiérem působila noblesně a uhlazeně. Stělesňovala nádherný symbol rozdílu vozů z štváčského imperialistického Německa a toho mírumilovného, soudružského a přátelského, který dodával vozy i do naší socialistické vlasti. Úplně jsem si na ten pocit obdivu jednoduché krásy připoměl a chvíli se cítil jako náctiletý.
É dvacetjedniček v takovém stavuje dnes jako šafránu. Navíc s takovými detaily, jako je třeba původní přední okno(!). Díky dravosti a jízdním vlastnostem si jej jak je známo oblíbili drifteři, jako-sportovci a upravovači s rozpočtem omezeným. Nic proti nim, jen se tím kdysi hojně vyskytované auto přestěhovalo do dvorků a na pozemky povýšené pár jinými vraky na depozitář renovačních projektů a mnohý tam jistě na rez po pár letech zhynul. Popřípadě na něm nějaký Honza-ten-má-zlaté-ruce “zahájil renovaci”, takže jej na dvorek vystrčil až po odstrojení.
Pepův kousek z posledního roku výroby tohoto typu měl šťastnější osud. Od prvního německého majitele v důchodu jej ulovil český importer-amatér a od něj už jej koupil Pepa. Pod dohledem a radou Jirky Kunce zgenerálkoval motor způsobem nešetřivým (nikoliv nešetrným), neváhal koupit novou techniku a vybavení, měl štěstí na dobrého lakýrníka, či lakýrník na pevnou ruku, co mohl si udělal sám, zbytek zadal osvědčeným řemeslníkům. Jak jednoduchý recept na renovaci auta, že?
Motor pak naskočí na cvrnknutí, zařve a žene auto do kopců, jak za časů největší slávy. My jsme je pak mohli vidět leda na obědě a jednou po cestě na zmrzlině, protože Jirka jakožto bývalý závodník chápe slovo rallye v původním, nikoliv veteránském významu.
Samozřejmě si můžeme domyslet, že cenu renovace nemůžeme nazývat investicí ve finančnickém slova smyslu, ale pouze investicí do svého snu. Pepa se totiž do jednoho takového červeného BMW zamiloval kdysi v mládí o prázdninách na Balatonu a řekl si, že jej jednou bude mít. Pak už jen zbývalo vyplnit tatínkovo prorocké rčení, že až si Pepa takové auto bude moci koupit, dávno už se nebude vyrábět a je hotovo. To je ale poslušný syn!
