V sobotu o půl páté podvečer dvanáctého července 2014 odjížděl od Křenovické louky nablýskaný linkový erťák s panem Duškem za volantem a mávali mu jako malé děti účastníci páté Křenovické jízdy. Více než stodvaceti z nich udělal radost, když si mohli s ním projet alespoň půlhodinový okruh po malém kousku malebných jižních Čech.

Už před měsícem mi o tom říkal Jakub z Old Gear. Dal na net inzerát na prodej své Corvetty a krátce na to se mu ozval chlápek mailem až z Emeriky, že by ji koupil. Cenu že respektuje a zaplatí ji přes PayPal. No kdo by odolal? Jakub odolal. Zjistil si totiž pár informací a něco se doslechl.

Situace se opakovala, když guru Radek pomáhal jednomu známému před dvěma týdny prodat SAABa 96 první sérii. Na inzerát se přihlásilo pár Čechů a cena začala díky velkému zájmu stoupat. Pak sebevědomí prodávajícího téměř explodovalo po obdržení mailu v angličtině, že odesílatel má enormní zájem o nabízený vůz, cenu nejenže respektuje, ale chce zaplatit dvojnásobek, jen aby mu auto neuteklo. Pošle dokonce i technika, který pomůže vůz převzít a naložit jej do kontejneru na loď. Proč ale ten technik nevezme rovnou i peníze a pán chce platit přes PayPal?

Do třetice zkušenost má vlastní. Prodávám auta hned tři, starají se mi o to kluci Truci a takhle v pátek mi volá Jirka úžasnou novinu. Napsal mu pán anglicky, že koupí všechny tři auta najednou! A já jsem jej doplnil:„cenu respektuje a bude platit přes PayPal.“ Jirka se odmlčel a jediné vysvětlení pro mou znalost obsahu zprávy měl, že sem ji dostal taky. A tak jsem mu vysvětlil, jak se věci mají.

PayPal je samozřejmě celosvětově renomovaný platební portál, či jak se tomu nadává, vytvořený právě pro ulehčení obchodu na internetu. Aby třeba frčel eBay. Aby se předešlo podvodům při placení.

Tak jak to, že ten Jakub mi říkal, ať si na to dám pozor? PayPal údajně neumí zpracovat obchody uskutečněné přes víkend. V pátek kupující něco zaplatí a v systému se to promítne prý až v pondělí, tak si to laicky představuji. V pátek pošle kupující falešné potvrzení z PayPalu prodávajícímu, že zaplatil kupní cenu, v pátek prodávající zamává svému vozu naposled. O víkendu slaví a v pondělí bude mít k bolesti hlavy kromě alkoholu ještě jednu příčinu – žádné peníze na něj nečekají.

I kdyby to klaplo, podle podmínek české pobočky PayPalu si prý můžete ročně vybrat pouze 60.000,- Kč. Tito “zájemci“ ovšem reagují pouze na auta vyšší hodnoty, takže si cenu pak budete vybírat několik let. Další důvod, proč prodávat klasické auto klasickým způsobem vis-á-vis, tedy ksichtem ke ksichtu je, že PayPal má svou politiku směny měn a ta se vyplácí zejména jemu. Směnný kurz vám nebude vadit podle propočtu kolegy Jirky asi tak do částky 200 USD.

Takže: PayPalujte s rozumem.

P.S. Vzhledem k množícím se „neodmítnutelným“ nabídkám jsem nestihl Jakubovy rady ověřit a doufám, že jsem nepřišel o životní kšeft prodat jednou ranou tři auta. Pokud mi někdo ověříte správnost mých informací, budu rád. Já se k tomu dostanu až někdy později.

Občas dám na facebook fotografii vraku. Vraky mají svou poezii, své kouzlo. Neodvratný zánik, pomíjivost., quia pulvis sum …., rez a díry v karoserii rozbíjí světlo na stinné a světlé plochy kreslící vrásky času. To všechno jde v nich číst a občas lze hádat i jejich osud. Vraky vyvolávají lítost, vzbuzují emoce. Někdy jsou to emoce plačlivé, často z reakcí fanoušků cítit spíše hněv nad tím, kdo nechal dojít jimi obdivované auto do tak šíleného stavu rozkladu.

Už dávno jsem si zažil rčení Tomáše Akvinského, že je potřeba akceptovat to, co nelze změnit. Copak někdo u řecké Akropole brečí nad tím, jak mohli Řekové nechat tak kouzelnou architektonickou památku chátrat? Proto ve vracích vidím spíše onu poezii. Nejsem sám, jsou fotografové, kteří z vraků dělají kalendáře. Nechávají unášet fantazii pozorovatele o dávných příbězích, anebo vymýšlejí ty svoje o znovuzrození. Možná meditují nad vztahem rzi a designu.

Můj přítel Jiří nad takovými obrázky, když je vidí v inzerátu, rozhodně nebrečí. Vidí v nich naopak obchodní příležitost. Zkušeným okem u své oblíbené značky pozná, co ještě půjde zachránit a co nikoliv a jestli ještě dokáže ze zbytků vydolovat něco pro své zásoby náhradních dílů.

V posledních dvou letech jsem přitom byl svědkem asi desítky vykoupení takových vrakp. Jelikož jde o zahraniční auta, je vtipné pozorovat, jak prodávající zohledňuje pořád v ceně značku vozu, kapitalistický původ a jeho bývalou atraktivitu. Nejčastěji si vůz chtěl prodávající udělat pro sebe, ale neodhadl své síly, své možnosti, možná se nechal svést ze svého snu těmi, co říkali, že to nepůjde.

Často už do auta investoval spoustu svého času, svých peněz a své energie. Tak třeba vyndal  motoru ventily a zapíchal je do kartónu přesně podle jejich čísel, aby nezapomněl jejich polohu, až je bude vracet. Pak třeba v neděli odstavil auto do zahrady, vždyť na něm bude další víkend pracovat zas. Jenže další víkend přišly jiné úkoly. Za pár týdnů se stala z auta výčitka svědomí, za pár měsíců výčitka partnerky. Po pár letech je skutečně už situaci potřeba řešit. „Co s tím autem, Pepo, hodláš dělat? Hyzdí zahradu, už i starosta se ptal. Neříkej, že to doděláš, nestíháš jiné, důležitější, práce, jsi neschopný a že já si raději nevzala Pištu Hufnágela…..“ A tak dále.  JENŽE.

Za těch pár let vyrostla kolem auta tráva. A po ní vzlíná voda. A voda působí korozi, zejména podlahy. A koroze …..

Pepa korozi zná! Není blbej! Aby jí zabránil, dá na auto plachtu. Zas nemůže kupovat nic zbytečně drahého, stavební plachta stačí. Jo stačí – akorát na kondenzaci vzdušní vlhkosti pod ní! A tak se sráží voda. A voda působí korozi, zejména karoserie. A koroze …. Pepa korozi zná! Ale asi blbej je.

Takže když po letech odkryje plachtu, aby vůz pro inzerci nafotil, přepadne jej zděšení. Pak si ovšem vzpomene, že vůz je kapitalistické výroby a je to vetoš. Už jich moc nejezdí (a tenhle už taky dojezdil, ale to Pepovi nedojde). Nasadí cenu, která přece musí zohlednit to jeho (před)letité úsilí. Nezapomene připsat, že jde o ZAHÁJENOU RENOVACI. Po dlouhé době se někdo konečně najde, někdo kdo skutečně má peníze na to, aby si „sen“ odvezl. Ovšem smlouvá a Pepa by teď měl němě přihlížet, jak po letech ztratila jeho práce hodnotu.  Je-li alespoň v této fázi, kdy vůz už skutečně připomíná tvarovaný železný šrot, rozumný, s cenou souhlasí.

Já mám pak z koupě fotky, při kterých plačky na facebooku pláčou.

Poselství tohoto článku není se vysmívat těm, co se snaží postavit si auto. Naopak, držím každému palce, aby mu nedošel v jeho cestě za snem dech. Jen je nabádám k parkování „projektu“ vždy tak, aby v případě přeměny provizoria na setrvalý stav nedošlo auto k větší úhoně. Postačí i hlína (bez trávy), lepší je vůz zastřešit, ale vše musí „luftovat“! Viděl jsem dokonce nějaké ohyzdné přístřešky z vlnitého plechu na lešenářských trubkách, vyústění převodovky zapatlané vazelínou a zakryté květináčem. Ovšem fungovalo to!

Rovněž tak se nesměju těm, co při pohledu na vrak pláčou. Těm zas přeji odvahu přijmout fakt, že věci jsou pomíjivé. A taky uvědomění, že brečením se nic nestane. Nebo že bychom se snažili skrze své volené poslance domoci se zákonu, že žádné auto nesmí býti ponecháno napospas rzi? Ale jděte….. Jděte a kupte ten vrak. Zachraňte co se dá, zrenovujte co ještě zrenovovat jde. Zachraňte ZAHÁJENÉ RENOVACE!

Divím se, že jsem o něm ještě nepsal. Je mé v této době nejstarší funkční auto. Jeho pořízením jsem věkově klesl hluboko pod hladinu dosud pořizovaných aut. Můj Opel Diplomat se jmenuje Adam. Jednak po stvořiteli této značky, jednak proto, že je první mezi mými Oply. Navíc je to Diplomat A, takže se jinak ani jmenovat myslím nemůže.

Pořídil jsem jej výměnou za Maximiliána (Mercedes Benz 420 SEL W126 a Herberta Mercedes Benz 380 SEC W126). S oběma čínami jsem se duchovně rozžehnal již dříve z osobních důvodů, takže jsem neměl problém zachovat si při podpisu směnné smlouvy klidnou tvář a  popřát novému majiteli mnoho šťastných kilometrů. Podotýkám, že vozy byly po technické stránce v pořádku, neprodával jsem je pro blížící se technickou katastrofu.

Adam byl vyroben byl v roce 1964. Opel tehdy začínal řadu malých amerik, tj. vozů s americkým charakterem určené pro evropský trh. Proto má Adam koncernový osmiválec od Chevroletu, včetně jeho nápisu, velké rozměry ve všech směrech, trochu neohrabaný pohyb, nelibost v kroutících se silnicích a automatickou převodovku Powerglide. Dvoustupňovou!

Pokud byste mysleli, že se na naše území dostal v rámci dějinného stěhování ojetin směrem na východ v letech devadesátých, tak se velice pletete. Adam přijel do Československa již v roce 1967. Tady se pomalu tvoří pořadník, aby se člověk dostal do pořadníku na smrtelnické auto, tady je benzínu tak akorát pro pár vyvolených a ono se sem doveze něco tak nestoudně  velkého a žravého? Inu, je to tak, kdybych neměl velký techničák, nevěřil bych tomu.

Ba co víc, vůz si nechala přivézt invalidní důchodkyně. Nepředstavujte si však nějakou babičku, naší důchodkyni bylo 27. A aby to nebylo pro nebetyčnou závist dost, v papírech se skví razítko „Omezení převodu nevyznačeno“. To znamená, že pokud se majitelka rozhodla vůz prodat, mohla tak učinit zcela svobodně. Jev, který nebyl na tu dobu myslím rozhodně obvyklý. Spíše jste mohli doma uvítat esenbáka na kontrolu, jestli zboží dovezené ze západu pořád ještě máme. Rád bych zvěděl okolnosti těchto výhod, mohu si je zatím jen domyslet v návaznosti na příjmení majitelky spájené dodnes s rodinným klanem ovládajícím pouťové atrakce. Nedávno jsem se ovšem dozvěděl, že to byl obvyklý trik, jak se vyhnout clu či nějaké dani. Invalida sice papírově automobil vlastnil, ale prdelku si přece jen vozil maximálně ve Velorexu. Jakoukoliv informaci z této „právní praxe“ uvítám.

Vůz dával dohromady předchozí majitel, alespoň co do motoru. Jeho předchůdce zase nechal opravit interiér, který je v krásné kůži bez poskvrny nebo chyby. Na mně nyní zůstaly drobnosti jako jsou interiérová lampička nebo tlačítko otvírání oken. Ano, Adam má okna v proudu.

A jakže se s ním jezdí? Je to ohromná loď naklánějící se do zatáček jako v rozbouřených vlnách, dokáže se pořádně rozjet, ale tenký věnec volantu vám při nerovnostech nebo korekcích směru neposkytuje úplnou jistotu, že zůstanete na silnici. To je ovšem vyváženo ohromným cestovním luxusem a komfortem cestování na rozlehlých sedadlech. Právě tato vlastnost zřejmě podnítila předchozího majitele k absolvování cest na rodinnou dovolenou do Španělska nebo Černé Hory ještě před třemi lety. Docela odvaha na to, že vůz nedisponuje bezpečnostními pásy. Dvoustupňová převodovka jemně cukne krátce po rozjezdu a poté už plynule 5,3 litru v motoru zvyšuje otáčky až do třeba 150 km/h. Tuto rychlost vám tachometr znázorní již rafičkou červené barvy, která se plynule v nižších rychlostech mění na oranžovou a až zelenou někde pod padesátkou.

Celkem bylo vyrobeno 9152 kusů Diplomatu a není radno si jej plést s typy Kapitán a Admirál lišící se motorickou a interiérovou výbavou. Diplomat byl z této skupiny zvané KAD ten „nejvíc“.

Minulý pátek jsem připravoval mého Opla na Classic Show. Kdo náhodou nevíte, 21.3 – 23.3.2014 se koná v Brně, doražte, neprohloupíte.

Jal jsem se vůz čistit, hlavně jsem chtěl odstranit letitý nános šmíru a bůhvíčeho na bledé vinylové střeše s krásnou strukturou. Nevěděl jsem ovšem, čím bych to měl čistit. Jediný zdroj těchto vědomostí je přitom právě tento blog. V článku Údržba střechy kabrioletu jsem se kdysi touto „problematikou“ zabýval. Ale ejhle – krom speciálního přípravku, který jsem si sám doporučil, tam nic pořádného není! No to je práce, tohleto! Tak já tam napíšu, že by se vinyl měl čistit obyčejnými kuchyňskými prostředky, ovšem na bázi kyselin, nikoliv alkaloidů. Jaký ale konkrétně takový přípravek existuje, jsem tam nenapsal. A ani nevím, jak bych to zjistil, neb chemie, přiznám se, není má (další) silná stránka. Ani při čtení drobounkých písmenek na návodech jsem moudrost nepobral.

Vzal jsem tedy nějaký prací prostředek, který mi přišel dostatečně sofistikovaný, aby to nebylo šichtovo mýdlo a jal se pracovat. Bez valného výsledku.

Naštěstí platí stará pravda, že není nutné sám být chytrý, jen se chytrými obklopit. Ondra Truc, který mi pomáhal, si po prvních bezvýznamných tazích proti špíně vzpomněl, že oni používali aceton. Klasické ředidlo C 6000. Výsledek je nepopsatelný, na slunci si budete muset vzít brýle, abyste neoslepli. Sice jsme se trochu nafetovali, ale sny už byly bez růžových slonů a ráno ani hlava nebolela. Tudíž se dělím o zážitek, předkládám stav před a po a můj vlastní článek jsem upravil. A nemusíte se bát, aceton vinyl nerozleptal.

Chlap menšího vzrůstu, zemitého chování a jasných názorů. Někdy bolestivých, možná zjednodušujících, ale zásadových a s jakoby až prastarými kořeny. Třeba jako „buď k zákazníkům poctivý a oni se vrátí“. Seznámil jsem se s ním vloni na podzim a hned mě uchvátil svým vztahem k autům.

Koupil například jedno piáno jako dárce orgánů, ale neměl to srdce zabořit kvílící rozbrusku do jeho těla po zjištění, že prsa, prahy, podlahy, nosníky, sloupky, hrnky a ostatní podstatné části karoserie jsou v podstatě nedotčené a rozhodně ne zrezlé. Auto dal i bez motoru na prodej a několik zájemců vyhodil, jelikož se mu nelíbily jejich způsoby. Prý špekulovali nad už tak nízkou cenou, že budou muset na autě pracovat. Pracovat? Vždyť to je to nejlepší! Alespoň podle pana Jaroslava z vesnice nedaleko od Prahy.

Tam žije už od narození a tam sedl poprvé do Mercedesky. V roce 1955 a byl to typ 260 D z roku 1940. Patřila jeho otci, takže se jí mohl nabažit víc než dost. Otcovo ovšem nebylo jeho, a tak v dospělosti toužil mít samozřejmě vlastní mercedesku. Než jej dostal, vystřídal pár aut, spíše československé výroby. Táta jej naučil dělat motory a vše kolem aut, takže pro něj nebylo nic těžké spravovat vlastní vozový a motorkový park a vydělávat si melouchama, jak to bylo za socializmu pro šikovné lidi obvyklé. Pokud k tomu ještě drželi zásady poctivosti (tedy vůči zákazníkům), vyvažovali je zlatem.

Pan Jaroslav samozřejmě oficiálně normálně pracoval, jak se slušelo a patřilo, jako strojník v národním vodohospodářském podniku. Tam pomalu spřádal sny o vlastní mercedesce a několikrát se mu i málem splnily. Jenomže se značkou Mercedes Benz to za socializmu nebylo tak úplně jednoduché. Vlastnili je zejména všelijací hlavouni a pak světští, veksláci a jiní šikovníci. Na těch zase živili jiní takoví, zaměstnaní ve státních servisech, ke kterým ti první jezdili do opravy. A pokud třeba si zákazník i sehnal přes všelijaké kanály náhradní součástky až z en es er, rozhodně neměl zaručeno, že skončí v jeho autě. Mnohdy právě naopak. Přišel i o to, co tam měl a někomu se to hodilo zase jinde. Když pak na takové auto pan Jaroslav narazil, a že se to stalo, raději jej vrátil, než aby se trápil.

V té době pořád ještě frčely kraťasi a žraloci, postupně se objevovaly i piána. Ty ovšem, jakožto zcela nové zboží, bylo pro rozpočet pana Jaroslava přece jen trochu moc.

Jednoho dne mu kolega v práci říkal, že pokud ještě má o žraloka zájem, že by o jednom věděl. Že jeho šéf se chce svého zbavit a koupit si právě piáno. Když pan Jaroslav bílou stopatnáctku a její výborný stav viděl, podlomily se mu kolena a okamžitě se zamiloval. Její tehdejší pán však na něj reagoval spíše jako na obtížný hmyz, řka že je asi patnáctý v pořadí. Těch čtrnáct zájemců před ním mu pílí uši u rodinných obědů a on ví, že jakákoliv volba vyvoleného bude špatná.  „Jenomže tady Jaroslav se o vašeho miláčka postará, na rozdíl od těch parazitů“ řekl šéfovi kamarád a ten slíbil, že si to ještě rozmyslí. O pana Jaroslava se pokoušely mrákoty, jednak ze zhrzené lásky a jednak z chování, na které nebyl zvyklý. Celých 75.000,- Kčs měl naspořeno a připraveno na koupi, peníze však neměly hrát valnou roli. Krátce poté, co kamarádovi vynadal, že mu skoro uhnal infarkt, raději rychle na auto zapomněl.

Až za několik týdnů spokojeného života v zapomnění se ozval telefon, že volá pan V. Na nikoho toho jména si dlouho pan Jaroslav nemohl upamatovat, až nevrlé a netrpělivé „tak máte o mercedes ještě zájem nebo ne?“ jej vrátilo do reality. „Jistě, mám“ poskočil mu nadšením hlas. „No dobře, ale má to háček“ ozvalo se na druhém konci „bude to o desettisíc dražší, abych nenasral příbuzné. Tak si pro něj do zítřka poledne přijďte, jinak jde pryč.“ Prásk!

Táta jinak nedal, než že hned zruší knížky a nazítra hned ráno si auto vyzvednou. Pan Jaroslav tedy neváhal, půjčil si od něj zbylé potřebné peníze a ráno stál před podnikovou garáží. Jen pro dokreslení obrazu – za ty peníze bylo možné v socialistickém Československu koupit rodinný domek. Před tím jejich otec seděl u nové akvizice dlouho do večera, kouřil a neustále opakoval „to je krása, to je nádhera“.

V době pořízení bylo auto 15 let staré, pan Jaroslav byl jeho třetím majitelem. Měl nalítáno 600.000 km. Pan Jaroslav ke dnešním dnům tento počet zdvojnásobil. Auto ovšem vypadá jakoby za sebou mělo obligátních 150.000 po nekuřáckém důchodci. Samozřejmě, nějaké šrámy už zažilo, ale dosud má vše v původním stavu, asi nejhorší je vysezená sedačka řidiče. I přes drobnou postavu současného majitele holt pérka nevydržela milion kilometrů v původní podobě. Je až k neuvěření, že ve voze je původní povrchová úprava například uvnitř v kufru, podlahy jsou rzí netknuté, na palubní desce jediná prasklinka. Při pohledu do motorového prostoru si člověk vzpomene na okřídlené rčení z Černých baronů: „Můžete se, soudruhu poručíku, nažrat“ Původní okna, původní světla, původní šíbr, původní Becker rádio.

Recept na tuto dlouhověkost je jednoduchý: po každé zimní cestě důkladně umýt vodou, na jaře a na podzim pořádně vydrhnout celé auto a naleštit, každých 7.000 km měnit olej a filtry, jezdit šetrně, garážovat ve větrané garáži, vyhýbat se dírám a třeba i vyřazovat rychlost, umožňuje-li to bezpečnost provozu. V 750 000 udělal pan Jaroslav generálku motoru. Chvilku se bál, že temný kouř z výfuku naznačuje spíš K.O. než OK. Trpělivě však podle rady mistra, co mu udělal nový výbrus a písty počkal 3 500 km. Pak se vše usadilo a auto po krátkém zahřátí doprovázeném typické klepání vrká jako hodinky.

Hlavně – vůz je pořád v provozu. Šetrném, ale provozu. Naposled táhl před týdnem vozík se dřevem. A víte kolik se žralokovi vejde do kufru metrových polen? Dva stromy s průměrem 30 cm! Letos je to tedy už naposled, co jej takhle vláčel, ale vejde. Pan Jaroslav svému dlouhověkému kamarádovi slíbil nenáročný režim mimo zimu, aby ještě dlouho vydržel. Zatím bude drát „nové“ piáno a ještě novější baby benz – stodevadesátku, samozřejmě v naftě.

Už to prý není úplně ono, jako věčná 240 D, ale pořád jsou to ještě Mercedesky.

P.S. Naschvál jsme nechali auto nemyté. Až bude naleštěné, nefotíme jej znovu

P.P.S. Pan Jaroslav není nikde organizovaný. Troufnu si říct, že pokud přijede na Křenovickou jízdu, kam jsem jej zval, bude to jeho první sraz. A přece je to veteránista!

Malucha jsem vždycky vnímal koutkem oka jako něco nepatřičného. V mém světě frčela auta, která jela, byla velká a prokazovala vysoký status majitele. Postupem času,  odstupem od socializmu, lety získávaným nadhledem a zvětšující se láskou a tolerancí k jakýmkoliv automobilům vešel se do mého hledáčku i polský fiátek sstodvacetšestka. Auto je to v podstatě kultovní, alespoň u našich severních sousedů. Dokázali s jeho omezeními žít, užívat si a podle videí na youtube i vyžívat se v jeho vlastnostech. V jeho vnější malosti, v jeho roztomilém obličeji nebo charakteristickém drsně vrčivém zvuku motoru.

Jednoho dne se i mě zacnělo jednoho mít a po chvíli hledání zasáhl osud a přihrál mi mého Zbigniewa. Tak jsem jej nazval po autorovi mého oblíbeného Pana Auťáka, Zbigniewu Nienackemu. Znáte Pana Auťáka? Dnes by se řeklo, že vlastnil sleepera. Už ani nevím, z čeho ten jeho strejda poskládal auto, které Pan Auťák zdědil, tuším, že to mělo motor z bouraného Ferrari.

Zbigniew měl z neznámého důvodu sundanou hlavu motoru, takže jsme nevěděli, jestli vůbec pojede. Zbytek vypadal fajn, v případě nutnosti bylo možné spoléhat se na rostoucí nostalgii po časech minulých, tak jsem si vsadil a koupil jej. Hlavně když mi Petr, automechanik i guru Vladimíra znalý maluchů do detailu, potvrdil, že přední nápravu, největší bolest těchto aut, už někdo dělal a udělal kupodivu dobře. Dalším neméně důležitým faktorem pro koupi byl fakt, že tento fiat je vodouch, tedy ojedinělá pozdní verze malucha s vodou chlazeným motorem a třetími dveřmi dělající z něj „komfortní“ kombi.

Zbytek prací jsem trochu popisoval na facebooku. Zkráceně proto rekapituluji, že jsme zázrakem sehnali chybějící výfuk, karburátor (dvojitý Weber!), vodní a benzínovou pumpu. Na doporučení jsem nechal namontovat novou spojku, když už byl motor venku a vyvařit také nevelké díry v podlaze, když už byl venku i interiér. Ve finále jsme potřebovali i nový startér. Cena dílů nevelká, jejich dostupnost dílů nic moc, ale to je holt daň za výjimečnost. Přitom by výjimečnost motoru neměla být velká, protože je z koncernu Lancia/Fiat a určitě jej používalo třeba Cinquecento.

 Při opravách sehrály roli ještě dva faktory.  Za prvé to bylo Petrovo nadšení a zkušenosti pro tento automobil. Sršela z něj ohromná energie a radost, že může dát dohromady auto, které kdysi měl na učňáku sám a dokonce se staral ještě i stroj jeho matikářky. Dokonce „vytunil“ hlavu válců a dal jí červený zevnějšek. Za druhé mi napsal přes facebook mně do té doby neznámý, ale sympatický, Roman. U něj v garáži překážel stejný, opuštěný, vodouch. Pomohl jsem tedy Romanovi k volnému prostoru a „Bílému“ k nové kapitole života. Už si stihl dokonce zahrát v našich Debilních kecech. Podstatné ovšem je, že jsem z „Bílého“ mohl vzít naprosto nesehnatelný díl – přiblblou kovovou tyčku náhonu benzínového čerpadla. K tomu mám některé interiérové díly v lepším stavu, originál hever a další detaily, které vylepšují pocit z auta a překvapené pohledy kolemjdoucích.

Celkem tahle sranda přišla na cca 25.000,- Kč, což mou radost jen znásobuje. Znovu se potvrdilo, že pokud ojetinu přetvoříte v youngtimera, můžete si užít dost legrace. V dalším pokračování článku se dozvíte, jaké.