Kromě znalosti nadmořské výšky obce Sovinec (490m) získal jsem na veteránském rallye před Ecce Homo ve Šternberku ještě dvě nové známosti, možná, troufnu si říct, I přátelství dvou příjemných pánů. Jednak jsem poznal Jiřího Kunce, humorem sršícího pána v nejlepších letech a znalce BMW do šroubku, a jednak Pepu Hlavinku, pána v ještě lepších než těch nejlepších letech, ochotného předvést mi své nádherné, zrovna čerstvě dodělané BMW 318i, jinak E 21. To, že bylo čerstvě dodělané, bylo zásluhou právě Jiřího Kunce. Ten totiž 14 dní před soutěží vnukl Pepovi myšlenku, že po  letech renovací bylo by vhodné auto konečně dodělat, doskládat a pochlubit se na veřejnosti. Tak chvatná, čtyřletá, práce samozřejmě byla poznat – hoši museli ještě před startem dousadit pravé zpětné zrcátko a přesvědčit jej, aby zůstalo na místě. A taky nemělo rádio! Dokážu si představit člověka, který by Pepovi poradil vůbec nevycházet z baráku, my jsme ale shovívaví a třeba pro někoho pro nedostatek kritičnosti i hloupí.

Ovšem automobil vypadal, jako by jej zrovna vypustili ze showroomu. Pepa dokonce nestihl ani sundat igelit z polštářků na zadním sedadle. A ta barva!  Původní a dobová zypressengrün v kombinaci s béžovým látkovým interiérem působila noblesně a uhlazeně. Stělesňovala nádherný symbol rozdílu vozů z štváčského imperialistického Německa a toho mírumilovného, soudružského a přátelského, který dodával vozy i do naší socialistické vlasti. Úplně jsem si na ten pocit obdivu jednoduché krásy připoměl a chvíli se cítil jako náctiletý.

É dvacetjedniček v takovém stavuje dnes jako šafránu. Navíc s takovými detaily, jako je třeba původní přední okno(!). Díky dravosti a jízdním vlastnostem si jej jak je známo oblíbili drifteři, jako-sportovci a upravovači s rozpočtem omezeným. Nic proti nim,  jen se tím kdysi hojně vyskytované auto přestěhovalo do dvorků a na pozemky povýšené pár jinými vraky na depozitář renovačních projektů a mnohý tam jistě na rez po pár letech zhynul. Popřípadě na něm nějaký Honza-ten-má-zlaté-ruce “zahájil renovaci”, takže jej na dvorek vystrčil až po odstrojení.

Pepův kousek z posledního roku výroby tohoto typu měl šťastnější osud. Od prvního německého majitele v důchodu jej ulovil český importer-amatér a od něj už jej koupil Pepa. Pod dohledem a radou Jirky Kunce zgenerálkoval motor způsobem nešetřivým (nikoliv nešetrným), neváhal koupit novou techniku a vybavení, měl štěstí na dobrého lakýrníka, či lakýrník na pevnou ruku, co mohl si udělal sám, zbytek zadal osvědčeným řemeslníkům. Jak jednoduchý recept na renovaci auta, že?

Motor pak naskočí na  cvrnknutí, zařve a žene auto do kopců, jak za časů největší slávy. My jsme je pak mohli vidět leda na obědě a jednou po cestě na zmrzlině, protože Jirka jakožto bývalý závodník chápe slovo rallye v původním, nikoliv veteránském významu.

Samozřejmě si můžeme domyslet, že cenu renovace nemůžeme nazývat investicí ve finančnickém slova smyslu, ale pouze investicí do svého snu. Pepa se totiž do jednoho takového červeného BMW zamiloval kdysi v mládí o prázdninách na Balatonu a řekl si, že jej jednou bude mít. Pak už jen zbývalo vyplnit tatínkovo prorocké rčení, že až si Pepa takové auto bude moci koupit, dávno už se nebude vyrábět a je hotovo. To je ale poslušný syn!

Lehce nastíníme další témata pro příští články, něco na zamyšlení a na vaši diskuzi. Kam to vše poroste? Jelikož se vyrábí mnoho automobilů a stále stárnou, je zde obrovský potenciál. Neklesnou pak ceny? Budou plastová auta vyhledávaná? Jaký je ve veteránech trend? Pokud víme, zatím nemáme s žádnou podobnou movitou investiční komoditou žádné zkušenosti.

Jak vydělat? Obecně se dá říci, jako na každé jiné komoditě. Měli byste jí znát. Jak daný typ, tak celý trh na daném území. Jak jsme již psali, prostředí se velmi liší. Varianty investování jsou ve zkratce tyto: levně koupit a prodat za tržní cenu. Koupit za tržní cenu a draho prodat. Kombinace již zmíněných, která je nejvýnosnější. Koupit, čekat několik let a pak prodat. Koupit, opravit a prodat.

Zde trochu zamyšlení. Na německém diskuzním fóru se lze dočíst o renovaci Mercedesu Pagoda. Vezměme si, že investor koupí vozidlo za 60 tis. EUR v horším stavu, nechá ho za dalších 30 tis. EUR zrenovovat. Čili jsme na devadesáti. Podle tabulek se dá prodat za 120 tis EUR. Tím pádem je to velice dobrá investice. Zhodnocení 25% není vůbec k zahození. Ale…

Pokud se vozidlo neprodá, je to jen čistá teorie a žádná investice. Jen kasička. Koupí to za tuto cenu někdo? Nedávno jsme navštívili výstavu veteránů ve Stuttgartu a ceny se pohybovali od 40 tisíc až do 120 tisíc EUR, což je skutečně velké rozpětí. Stavy prodávaných vozů byly velmi podobné a takových vozidel tam bylo desítky. U nás příliš potencionálních kupců nebude, v zahraničí je situace jiná. Kde je však více kupců, je i větší konkurence. Proč by se měl kupující rozhodnout právě pro tu vaši opravenou káru? Vůbec přitom nemusí vědět, jak kvalitně je oprava provedena. I o zbastlených Pagodách jse povídají legendy.

Dobrá zpráva je, že investice časem minimálně uchovává svojí hodnotu, což při růstu inflace není špatné. Můžete investovat jak na růst hodnoty v čase, tak na nalezení kupce za vyšší cenu, pokud koupíte dle již zmiňovaných investičních pravidel. V příštích dílech se také dozvíte do jakých automobilů investovat a do jakých ne. Láká vás vydělávat na veteránech? Láká vás dozvědět se více? Těšte se na další díl, bude o vývoji trhu a chování investorů.

Jednou zrána v Praze 1, po příjezdu na má obvyklá parkoviska zřel jsem Citroen DS. Veteránský sraz nikde, doba testování také nebyla. „Inu, jsou i tací“, pomyslel jsem si a započítal mezi takové i sebe, protože (obvykle) mimo zimu využívám cestu do práce pokud možno co nejčastěji k tomu, abych provětrával své garážované automobily. Aspoň si protáhnou kosti, pokud nejsou zrovna v servisu.

Jiný den na tom samém místě potkal jsem zase Citroen BX, jindy zase tu samou bohyni. A až jednou nadešel čas, začal jsem BXko, které tam zrovna ten den stálo, fotit. Nebyl to žádný vyšeptalý pelech! Zanedlouho přišel pán a vypadal jako majitel. Soudil jsem podle zamračeného výrazu, že nějaký obejda (to jako já) obchází jeho vůz a fotí si jej. Obejda (tedy já) však nasadil svůj nejpřívětivější model úsměvu a začal konverzaci. Tenhle model obměkčí jinačí škarohlídy, natož kolegu milovníka starých vozů. Obzvlášť, pokud opodál stojí obejdův youngtimer.

Asi takto jsem se seznámil s panem Martinem, který provozuje retrocar.cz a je jak znalí tohoto podniku vědí, zaměřen na francouzská auta. Já jsem jeho podnik z webových stránek v té době již znal, obrazovku notebooku jsem z nich měl již značně poslintanou, takže nebyl problém i tímto způsobem zajistit si možnost firmu Retrocar navštívit a popovídat si.

I stalo se a já jednoho dne v Satalicích zastavil před firemním parkovištěm zaplněným v podstatě dárci orgánů všelijakých typů. Záhy jsem poznal kolegu pana Martina, který má na starosti mechanickou část celého organismu, totiž dává vozy dohromady, resp. spíše je opravuje. Jak jsem se totiž poté dozvěděl, pánové se soustřeďují spíše na vozy s malým proběhem kilometrů a s minimální nutností nějakých oprav, natož extrémních renovací. A byť takové ubývají, pořád ještě nějaké jsou. Nejsou tedy z těch, kteří by cítili potřebu vrhnout se kvůli nízké pořizovací ceně do dobrodružství otevřeného rozpočtu, jemuž v nebi je konec. Tomu ovšem odpovídá i jejich prodejní politika. Vědí kolik za auto (nejčastěji) ve Francii zaplatili a pokud je někdo ochoten takovou cenu dát jim při koupi auta, oni jsou ochotni mu jej prodat. Snobské zdá se vám? Nereálné v Čechách zdá se vám? Inu, nemusí zrovna obsloužit celý český národ a svou klientelu mají. Navíc je nic prodávat nenutí.

Už slyším to spílání, že v jiném příspěvku kritizuji prodejce na mohelnické burze, že v podstatě nechtějí prodat. Věřte však prosím, že v tomto případě nejde o nějaké uslintané lpění na páčce blinkru ze Spartaka. Vozy, které mi pánové ukázali po nasátí překrásné atmosféry servisu v jejich „garážích“ svědčí o vkusu při výběru, přemýšlení a z něj vycházející životní filozofie. Nejde přitom jen o nějaké muzeální kusy na červeném koberci.

Jak ze začátku článku vyplývá, pánové i rádi pálí benzín. Z toho zástupu si pamatuji BX ve verzi rallye připravené pro skupinu B, ovšem vypuštěné do světa až těsně před jejím zánikem. Těch opravdu není moc. To samé platí i o vozu objednaném Erichem Honneckerem (to není pilot F1) avšak neodebraném kvůli těm nespokojencům v ulicích a důsledkům jejich rozvratné činnosti (ve kterých prý žijeme dodnes). Pak několik modelů DS, samozřejmě, při nichž jsem byl poučen o specialitách švýcarských a jiných verzí. Bohužel na tento druh informací, obzlášť sypaných z rukávu, nemám dobrou hlavu.

n 

Bohudík k nim budu moci ještě zavítat, to už do nové budovy se showroomem a depozitem v té době ve výstavbě, vzít na projížďku nějaký konkrétní kousek a přinést vám o tom příspěvek. Joj, to se těším!

Konečně jsem po týdnu načerpal dostatek sil na k sepsání zprávy o slavnosti veteránů v Brně z předminulého víkendu. Z jiných médií jste jistě dostali zkrácený a zevrubný obraz toho, co všechno se tam dělo, já si dovolím nabídnout vám pohled z druhé strany. Totiž ze strany “stánkaře”. Možná jste zachytili, možná ne, že jsem s křenovickejma vystavovali, zejména sebe. Fanoušci blogu na facebooku dostali zprávy ještě za tepla, ovšem zase kusé.

Dlouho jsem přemýšlel, co z ClassicShow vzít jako stěžejní téma. Zažil jsem během těch tří dnů tolik intenzivních námětů a inspirací, že bude trvat ještě nějaký čas, než se všechny usadí ve správných mozkových rýhách a snad se žádný neztratí. O čem psát dříve? O tom, jak jsme s kluky před příjezdem myli Forda Capri ruční wapkou na benzínce při teplotě -4C? O Kateřině Kupkové, ředitelce celého podniku? O aukci, která proběhla i v televizi? O nových známých? O podnětech a nápadech na články, videa a spolupráci? O počtu účastněných aut a návštěvníků?

Pátek, sobota i neděle poloviny letošního března měly společné dvě věci – radost a únavu. Naštěstí ta první přebíjela tu druhou, takže z Classic Show mám veskrze pozitivní dojmy. Samozřejmě může někdo namítnout, že radost pramenila z mého panictví na takovýchto podnicích, a třeba může mít i pravdu. Pro mě je důležité, že jsem si celou akci doopravdy užil. I tu únavu, byť ta byla po třech dvanáctihodinových dávkách stání na nohách a povídání pekelná.

Velkou radost jsem například měl, že jsem se mohl seznámit s Alešem Mačalou z macalacar.cz a popovídat si o stavbě vozu pro historická rallye pod značkou FIVA. Další zajímavý příspěvek s Alešem chystám o jím prodávaných podbězích LOKARI. Myslím, že to bude pro majitele vozů velice přínosné.

Seznámil jsem se také s Vladimírem Míčkem, od kterého jsem nepřímo kdysi koupil jednoho dárce orgánů pro mou W 114 a do této doby jsme se neznali. Pan Míček vystavoval řadu svých 10 Mercedesů a byl to pěkný pohled. Určitě této známosti využiju, třeba abych vám přiblížil jízdu vystaveným Adenaurem.

Dobře se dalo pobýt i s paní Renátou Ovesnou ze Zlína, kde má antikvariát se specializací na knížky o autech a je zpřízněná s dilynabrouky.cz, byť spíše než povídání to byly slovní přestřelky. Ale veskrze příjemné!

 Na stánku jsme přivítali i pana Františka Čečila, člena prezídia Autoklubu, takže bacha, už mám známosti i tam nahoře! V zásobě mám připravený rozhovor s již zmíněnou Kateřinou Kupkovou, povídání o vhodných lacích pro veterány a jejich renovaci.

Nezajímavý jistě nebude i náhled do veteránského života na Slovensku, potkal jsem pár bratov a povyprávěl s nimi, zvláštní pocity z toho doteď mám. Prozatím říkám jen tolik, že jsem rád, že žiju v Čechách. Můžete taky čekat pár úvah na téma veteránské hnutí dnes a jeho výhled do budoucna.

Dalších několik inspirací na rozhovory o všech možných motorových vozech a jejich majitelech mě čeká v Brně, Branné, Plzni, Strakonicích a tady, a tady, a tady…. Jo a abych nezapomněl, na aukci jsem taky byl, trochu jsem rozdmýchal stojaté vody a natočil přímo videoreportáž.

A ještě abych nezapomněl – s Velorexy mám velké plány díky nově nabytému přátelství se sousedním stánkem Velorex Klubu ČR.  Tihle lidi se rozhodně umí bavit!

Samozřejmě asi největší radost jsem měl ze zájmu o náš stánek, rozšíření čtenářské obce mého blogu a vesměs pozitivních reakcí na aktivity jak mé, tak přátel z Křenovic. Myslím, že lidé dost ocenili i možnost sednout si do vystavovaného Forda Capri 2.0 S Mk.III z roku 1979 a chvíli se vcítit do role Bodieho a Doyla. Ostatně, přivítám jakýkoliv komentář od „novopřišelců“, vítejte na blogu!

Mou radost nezkazil ani dobře oblečený podivín, který mi na úsměv a snahu představit tento blog chrstl do ksichtu: „Co víte o Tatře 12?“ Když jsem mu bez váhání odpověděl upřímně, že nic, tak máchl rukou asi na znamení, že nemám co psát, když neznám takové základy. Přišlo mi to dost vtipné. Anebo ti rozumbradové, kteří by „z fleku“ poslali do prdele lakýrníka, co stříkal klukům Trucovým zlaté Capri, protože našli na spodní hraně blatníku vadu velikosti vinné mušky. Tím pádem samozřejmě i celé auto stálo za prd.

Apropó Capri – byl a je na prodej za 120.000,- Kč. Všichni zhodnotili, že za ty prachy je to hodně hodně hodně muziky. Takže jsme se také stali svědky důkladného rozmýšlení, zda koupit, několika návratů zájemců aby dumali přímo na místě, ale i striktního a bez váhání vyřčeného NE! od manželky jednoho zájemce. Nakonec jsme jej odvezli na podvalu zpět domů, je tedy pořád k mání.

Všechna ta témata musím zpracovat a to všechno váš čeká. Brzy! Již za pár dní slibuji například pověsit na web video s propagací podběhu LOKARI, ať víte o co jde.

V říjnu jsme podnikli s kamarády menší větší akci, na kterou jsme potřebovali pořídit auta staršího data, nízké ceny a pokud možno pojízdné. O té akci budu psát ještě jindy, během hledání jsem však narazil na jednu drobnost hodnou zamyšlení.

V jakémsi malešickém autobazaru jsme viděli zastrčenou embéčku. Vcelku normální ubolenou, přepracovanou, starou, možná někdy udržovanou, možná i s láskou opravovanou, ale rozhodně ne v původním stavu a rozhodně ne garážovanou mazlinku, či snad po odborné renovaci. Byla to taková normální bleděmodrá holka, co určitě věrně sloužila i tomu, co na ni tu barvu nanesl štětkou. Na tachometru sice měla malý proběh kilometrů, ten však byl způsoben nízkým počtem okének počítadla, nikoliv pouze nedělními výlety za babičkou do Jílového, svítilo-li slunce.

Zálibně jsem si ji prohlížel, když mě tu zaujala cena.

35.000,- Kč!!

I zeptal jsem se drze pracovníka autobazaru, co na té Škodě 1000 MB stojí takový balík. Jeho odpověď byla jednoduchá s jemnou nádechem tónu „ježišmarjátojeblbec“ v hlase: „No asi to, že je to tisícovka….“, a pokračoval dál v chůzi se zrakem důležitě sklopeným k zemi. Zase jsem byl za blbce.

Já vám nevím, že se mi to v těch bazarech tak daří.

Pak jsem zkusil dveře, otevřel, sedl si dovnitř, pátraje po diamanty vykládané přístrojovce, nebo něčem na ten způsob, když jsem to najednou uviděl. Cena asi byla tak vysoká proto, že to auto bylo jedním z živoucích důkazů zlatých českých ručiček na poli vylepšování akustických možností poslechu hudby v automobilu. Podle mého by se nějací Rockford & Fosgate nebo Clarion mohli učit. Posuďte sami:

Vidíte to umné dobové mistrovství? Ne nemám nic proti těmto dobovým úpravám a dokonce zazlívám všem, kteří proti nim něco mají. Dobové úpravy jsou dle mého skutečně historickou skutečností, která zde byla a můžeme se o tom přít, můžeme o tom diskutovat a to je tak vše, co proto můžeme udělat. Je to jasný důkaz, že snaha lidí odlišit se a vylepšit své možnosti na světě vždy byla a bude, ať se kdo chce snaží o jejich úplnou rovnost jak chce. Škoda jen, že se u takových úprav nedá dost dobře doložit ona historičnost.

Proti čemu však něco mám, je ta cena. Opravdu si nemyslím, že již samotný fakt, že se píše rok 2013 a že Škoda 1000 MB má nárok na veteránské značky z ní dělá cenný artefakt, neřkuli investici! To není ani spousta zahraničních aut proslulých značek. Jsou to obyčejná auta, které máme rádi. A možná je máme právě proto rádi, že jsou tak levná. A zrovna tak levné by měly být náhradní díly a doplňky na to. Je přece nesmysl, aby sada nových náhradních dílů na Ford Mustang dovezená z USA byla levnější než jeden náhradní díl na Škodu Octavii, jak mi sdělil jeden mustangista při vyprávění o renovaci svého vozu. Obchody se přece musí hýbat a bude-li nějaký díl nedostatkový a bude-li o něj zájem, jistě se najde nový výrobce. Je škoda, pokud budou mizet další a další auta jen proto, že majitel nebude mít peníze a chuť kupovat nesmyslně předražené díly.

Ze Škody 1000 MB nikdy nebude Ferrari Dino. Možná bude o něco dražší, až zmizí za pár let z trhu to kvantum vraků s nálepkou „veterán“, ale ještě doba nedozrála.

Joj to jsem se rozohnil ……..

Čas od času popadne mě touha pořídit si nějakou novou hračku a pokud možno za nevelké peníze. Na trhu můžete narazit na spoustu nesmyslně předražených vraků, když ale troche pátráte a nemíříte zrovna mezi Porsche 911 a jiné ikony, radost si udělat můžete. Zejména díky různým předsudkům vůčii menšinově zastoupené značky. Je pak až s podivem, jaký ohlas s autem přesto můžete sklízet.

Taková touha popadla mě tuhle v červenci, když jsem na rajveteranu.cz našel Talbot Solara. Cena? 19.000,- Kč. Prý jezdí, bliká, troubí. Prodávající? Michal Primák z simcacentrum.cz. Mohl jsem si tedy být jist, že auto skutečně bude mít popisované vlastnosti a v případě potřeby bude mi kdo mít auto přece jen neobvyklé značky, a k tomu francouzské, opravit. A já mám ty auta z osmdesátých tak rád! V tehdejším věku jsem pod vlivem mého staršího bratra získal názor, že vše kulaté a oblé je staré a tudíž na hovno. Jedině hrany jsou cool, byť se to tehdy tak neříkalo.

Byl jsem srozuměn, že si za ty prachy nemohu dělat iluz. Pokud mě Francouz povozí a já se “naučím” další vůz, účel bude naplněn. Na místě a při předváděcí jízdě jsem ovšem byl mile překvapen. Jde o vůz udržovaný a relativně často ježděný, Michal do něj investoval nějaké peníze a na rozdíl od jiných si je vědom, že tyto nelze dost počítat do prodejní ceny pod heslem „vrať se mi každá kapka potu do něj vražená“.

Zvenku byly na karoserii fleky po kytování.

Tato vada krásy však říkala jediné – „rez byl vyvařen a karoserie zakytovaná, hleďte jak to bylo provedeno“. Na kapotě v hraně svítila rána jako po šikovné skautově sekyrce a téměř přes celý kufr táhla se rýha msty rudochovy. Vnitřek kromě vyblýskaných madel na předních dveřích nevykazuje větší známky opotřebení a semiš je jak na pohled tak i na omak příjemný. Zmínil jsem se již, že jde o verzi SX? To je ta nejvyšší, heč! Poznáte ji třeba podle toho, že vpředu je bez švihadel, stojí na hlíně, má centrál a uprostřed palubky skví se L’ordinateur de bord, neboli palubní počítač. Objevit jeho funkce bude pro mě další dobrodružství, doufám, že pracuje alespoň na ikspéčkach.

Šestnáctistovkový motor spolu s pětirychlostní převodovkou dovede s autem pěkně poskočit a na již zmíněné dálnici pohodlně plout kolem 120 km/h. Víc se mi jet nechtělo. Asi ani autu.

Rodokmen této Solary známe co do českého období pouze částečně. Poprvé ji Michal spatřil na srazu Simca klubu, kdysi v roce 2000. Předvedl ji tam coby garážovanou leštěnku pán ze Šumperka. tehdy ještě měla instalovaný plyn. Pána MIchal přemluvil, aby auto prodal jeho kamarádovi, jako darované druhé auto manželce. Dárek v rodině vydržel až do druhého dítětě, kdy už nepojalo kočárek a bylo odstaveno. Asi tak po roce jej získal Michal, u něj taky nějakou dobu stálo a pak už jsem na řadě já.

Nezbývalo tedy než si plácnout a domluvit se s Michalem na dodělcích, abych se nemusel v ulicích stydět. Hlavně prkotiny na vnějším obalu vytvářely hranici mezi ojetinou a youngtimerem a ta trocha námahy a trpělivosti se vyplatila. Po dostříkání karoserie do prostřední vodorovné hrany a rozleštění zbytku vypadá auto jako dobrá švýcarská čokoládička. Má samozřejmě pár jizev na kráse, třeba že momentálně nejde otevřít kapota, stěrače stírají jak v posledním tažení, nebo levé zadní dveře se tváří jako zakletá jeskyně, ale kdo by se tím nějak významně vzrušoval.

Důležité je, že Solanche, jak jsem ji pojmenoval, startuje kdykoliv na cvrknutí. Pak plavným krouživým pohybem zápěstí ruky na řadící páce najdu někde v převodovce nějakou rychlost a se ševelením odjedu kam chci. A taky zatím i dojedu kam chci. Je rovněž velice překvapivé, kolik vzruchu jsem se Solarou zatím udělal. Každému mému známému se líbí a i pár obdivným reakcí z ulice jsem zaznamenal. Inu, nemusí být vždycky Ferrari.

Pokud si chcete přečíst něco o historii vzniku Solary, můžete si číst anglicky na stránkách britského Simca Talbot klubu. V češtině jsem nic nenašel, dokonce ani u českého Simca klubu (!), ale možná jsem se nedíval pořádně. Hm. Asi to budu muset přeložit. Tak světové, vynikající, nadčasové, unikátní a vzrušující auto si jistě zasluhuje větší stopu.

Na loňském březnovém Veteránském Sosnění zaujal mě pán v bílé závodnické kombinéze, klasickou koženou kuklou a manželkou na sedadle spolujezdce svého podivného auta ještě podivnější značky. Alespoň pro mě, veteránského eléva. Marlet. Hm. Znám Martell – koňáček, znám dort Marletku, ale auto? Puzen opět neviditelnou silou odvážil jsem se k němu přihovořit a k mému podivu vůbec nebyl proti mé prosbě setkat se někdy mimo závody, v klidu, a popovídat si.

Celé léto uplynulo, veteránská sezóna v čudu a já se furt k panu Davidovi nemohl dostat. Práce, rodina, věci… znáte to. A to mě neustále srdečně zval a bez známky netrpělivosti odpovídal na mé maily rušící naplánované setkání. Vzácný člověk.

V říjnu řekl jsem si “dost!” a učinil další pokus. “Samozřejmě, není problém, přijeďte”, odpověděl pan David a mě nezbývalo než se kousnout. Poté, co jsem promarnil půlku dne v nemocnici staraje se o příbuzného jsem nezamířil do práce, abych dohnal resty, ale na mladoboleslavsko, za panem Davidem.

Začínala sychravá část podzimu a na kraj padala mlha. Naštěstí ještě za světla dorazil jsem na právě rekonstruovanou hájenku pana Davida, kam hodlá postupně ustájit svou plechovou kavalerii. No, plechovou – spíš plechovo-laminátovou.

Pan David totiž miluje tříkolové Relianty a na nich je, jak je známo, plechu poskrovnu. Marlet také neoplývá přílišným množstvím kovu, vždyť by jej to v závodech mohlo znevýhodňovat. O co tedy jde? O Triumph Herald, tedy původně. Na jeho podvozku postavili šikovní hoši epesní závodní karoserii zcela prodchnutou závodnickým duchem šedesátých let minulého století. Motor typu OHC o objemu 1,1 ccm vytvoří se dvěma karburátory o něco víc než standardních spitfajřích 66 koní. Malinkaté auto dosáhne rychlosti 148 km/h, která je víc než dostatečná na okruhy typu Sosnová, abyste se zbytečně nenudili na rovinkách. Auto se dá přitom v Anglii běžně dostupnými díly tunit na vyšší výkon. Lze vyměnit sání, provést přestavbu na DOHC, o filtrech a podobných jednoduchostech škoda mluvit. “To by pak ale mohlo být až nebezpečné, alespoň pro mé potřeby to tak vnímám” řekl mi k tomu pan David na mou otázku, zda hodlá tunění podstoupit. Na svém Marletu žádné větší zásahy neprováděl a není ani příznivcem velkých oprav, kompletních rekonstrukcí a staveb aut. “Já se chci hlavně bavit, jezdit, srážet se a pálit benzín” shrnul své motto, neboť “rekonstrukcí a oprav jsem si užil v životě až dost, Marlet není můj první veterán”. O podle toho vypadaly i další jeho kousky ve sbírce. Vším se dá jezdit, funkční byla i replika horkovzdušného stroje, u kterého mě na začátku návštěvy přivítal. Vše přitom nese oku příjemné znaky používání a patiny.

Krásně jsme si popovídali, ukázal mi své Relianty, Minervu, Sněhurku, švédský chopper a vy se můžete těšit, že vám o nich napíšu něco víc. Nejspíš na jaře.