Panoptikum
Zelená tradice – BMW 2500 (E3)
Tento příběh začal v roce 2004. Tehdy táta mého kolegy slavil své padesáté narozeniny, protože se jich v tom roce také dožil. Dovedu si představit, že od nežné revoluce uplynulo již patnáct let, během kterých tatínek, hlava rodiny, obdržel k narozeninám už všechno možné i nemožné, zápaďáckými bačkorami počínaje, přes fajfku, DVD, mobil a fritézu až po dovolenou v Egyptě all inclusive. Co dál? Jaký dárek dát dál?
I tu si jeho syn vzpomene na tatínkovou amatérskou rallye minulost a zapálení pro zapalování jakéhokoliv druhu, jen když se odehrává v několika zážehových či vznětových komorách za sebou: „Vždyť bychom mu mohli koupit auto!“ Matka: „Blázníš? Málo toho bylo? Cožpak se nenajezdil dost? A nemáme snad na dvoře popelnic několik??“ Syn:„Nikoliv máti, jde o něco úplně jiného! Tuhle jsem zahlédl inzerát na BMW, a to jsme ještě neměli. Stojí jen 10.000,- Kč a to není pro padesátiny chlapa moc“. Třeba to bylo nějak takhle.
BMW Motorsport
A tak syn jel a přitáhl bílé BMW 2500, typ E3. Na bílé barvě se vyjímaly markanty BMW Motorsport, tedy bleděmodrý, tmavomodrý a červený pruh na přední kapotě. Znalec samozřejmě ví, že to mohlo být pouze dílo tunera, protože historie BMW M sice sahá do roku 1972, kdy byla řečená 2500 vyrobena, jenže první projekt závodní divize BMW zahájila svou kariéru v uvedeném roce modelem 3.0 CSL, který měl přeci jen ke sportu blíže.
Nicméně, náš tatínek měl z vozu prý takovou radost, že na oslavě téměř vynechal alkohol a jal se vůz ještě ten večer rozebírat. Anebo má pravdu to špatné křídlo rodiny, které všude tatínka pomlouvá, že se naopak alkoholu nevyhnul a při zakopnutí rozbil půllitrem boční okénko? Pravdu už se asi nedozvíme. Dost na to, že tatínek se synem, idylická to dvojka, auto brzy rozebrali do šroubku. Rozhodli se totiž, že se vrhnou do dobrodružství zvaného renovace veterána se vším všudy svépomocí.
Renovace do šroubku
Během několika následujících let rodinný rozpočet zasahovalo odčerpávání jisté jeho části na pokrytí nákladů oprav a zejména náhradních dílů. Výhodné na autě bylo, že údajně bylo do vlasti dovezeno z Německa ještě za blahých dob socialistických a jelikož nebylo na něm možné v té době moc toho opravovat, v Mototechně by mohli zájemci o náhradní díly číhat i v noci a pod pultem bez kloudného výsledku, postarali se předchozí majitelé alespoň o řádnou antikorozní úpravu spodku vozu. Nebyla asi jen antikorozní, ale i offroadová, protichemická a antinukleární, protože dostat se k vlastnímu kovu stálo naši renovátorskou dvojici asi tři majzliky. Nikdy předtím, ani poté se s podobným materiálem nesetkali a tak případné zájemce o recept musí zklamat. Nevědí, co za „nátěr“ to bylo.
Karoserie byla odstrojena na holý plech, na pár místech vyvařena a připravena do laku. Motoru postačilo stáhnout hlavu, přetěsnit a seštelovat, samozřejmě si hoši museli pohrát s brzdami a motorovými komponenty. Mezitím syn odjel na roční pobyt do Austrálie, aby kromě nějakých vedlejších činností mohl brouzdat po internetu a hledat náhradní díly. Ostatně tento koníček mu zůstal dodnes a tak jako jiní skupují aplikace na iPhone nebo bačkůrky pro děti, sleduje Jirka neustále eBay a další aukční a inzertní servry a neúnavně ukládá rodinný kapitál do regálů plných náhradních dílů na různé klasické vozy BMW. Této značce propadl a je jí velice věrný. Z australského vrakoviště si přivezl zánovní kryty zadních světel za 100 australských dolarů. No nekup to!
Celá rekonstrukce v klidném tempu a svépomocí trvala 4 roky, kdy jednoho dne vytáhli vůz na testovací okruh Růžová, Příčná, T.G. Masaryka, kolem babičky a Truhlářskou zpět. Bylo potřeba vychytat mouchy a do podzima sehnat nové boční okénko, které se tatínkovi skutečně nešťastnou náhodou podařilo rozbít. Při demontáži samozřejmě.
Ecce Homo Historic
Pak už „stačilo“ jen odolat pokušení projet auto někdy v zimě a vytáhnout jej až na sezónu veteránských závodů. Nejbližší byl Ecce Homo Historic ve Šternberku a tak se jej tatínek za volantem se synem jako kopilotem účastnili. Jela se jízda pravidelnosti do vrchu s celkovou délkou tratě 4800 m a výškovým rozdílem 198 m. K velkému překvapení všech účastníků naši hoši závod vyhráli, ještě ke všemu s absolutním výsledkem! A to se jim po prvním kole uvolnila vrtule chlazení a rozsekala chladič tak, že z něj crčela voda jako krev z Ramba v Afganistánu. Do cíle v druhém kole dojeli snad s deci vody v systému a soupeřům zanechali na silnici jasnou vodou napsanou ideální stopu. Tomu se říká začátek nového života!
Dnes Jirka drží štafetový kolík závodnické éry svého otce a každý rok se účastní zmíněného závodu. Sice již nevyhrává, ale uznejte, je to objektivně možné s manželkou jako navigátorkou? :-)
Foto: Jirkův rodinný archív, má editace
Na tomto německém linku a tomto anglickém linku najdete asi nejlepší technické informace o BMW 2500 (E3).
MG B v british racing green
Jednoho letního dne ponořen do myšlenek, už ani nevím jakých, jsem zahlédl na jednom pražském náměstí v průchodu „emdžíbí“. Klasické kabrio, které mě odjakživa svými kukadly a zejména docela přijatelnými pořizovacími cenami přitahovalo. Chvíli jsem pod cedují Auto servis nad oním průchodem postával, ale přece jen jsem se osmělil a vešel dovnitř. Na otázku co že na tom veteránovi opravují mi jeden z mladých mechaniků odpověděl, že auto je majitele servisu a ten s ním prostě dnes přijel do práce. A jelikož pan majitel seděl v zasklené kukani a naše pohledy se setkaly, nebylo by mic trapnějšího než se otočit na patě a s podivným úškrnkem zmizet. Osmělil jsem se tedy podruhé a zašel za ním, očekávaje, že …. vlastně neočekávaje vůbec nic. Co si asi takmohou povídat chlapi, co se vidí poprvé, jeden je na domácí půdě a druhý pořádně neví, čím začít konverzaci? O autech přece! Tehdy jsem se napoprvé dozvěděl, že pan Vladimír, tak se totiž majitel tohoto MG B jmenuje, auto získal náhodou teprve nedávno, a že jej hodlá dát dohromady a trochu předělat k obrazu svému.
Vůz byl totiž zejména v americké verzi a to pan Vladimír nemá rád. Neopomene to zmínit kdykoliv spolu brouzdáme na netu a hledáme, co bychom nutně potřebovali. On třeba pagodu, já cokoliv. Jeho MG je z roku 1978, tudíž spadal do účinnosti velice sofistikovaných zákonů USA, kvůli kterým dlouhou dobu zdobily všechny evropské dovezené vozy ohromné nárazníky s ještě ohromnějšími gumovými vertikálními slzami, světla musely být kulatá a tak dále, však to znáte. To u MG ve fabrice se zase pokoušeli fejsliftovat vůz pocházející konceptem z roku 1962 aby nemuseli hrnout v té době chybějící peníze do vývoje zcela nového vozu. V té době mohly být vyrobeno cca 250.000 klasických chromových vozů. Navíc se lidstvo začalo klanět bohu jménem plast a co bylo plastové, bylo moderní. Zajímalo by mě, kdo s tím nápadem přišel první, jestli Alfa Romeo u svého Spidera, nebo právě M
G, tehdy součást koncernu Leyland, že na předek a zadek designových ikon flusnou trochu černého plastu, měkšího nebo tvrdšího, co se právě urodilo ve skumavkách a vyrobí tak jakoby-nové auto. Podotkněme ovšem, že celá taškařice by nevznikla bez popudu soudruhů z USA.
Vraťme se ale k panu Vladimírovi. Jak jste mohli poznat, ona návštěva byla první a vůbec ne poslední. Dost jsme se spřátelili a já tak mohl sledovat, co se s autem děje. Pan Vladimír se rozhodl, že americkou verzi prostě předělá na evropskou. Nota bene, když na stránkách německé firmy Limora našel v nabídcespeciální sadu chromových dílů, kterými se jednoduše neuznalé plasty nahradily. Cena 20.000,- Kč se zdála přijatelná, doručení do tří dnů zaručeno. To sa nám to dneska nakupuje! K tomu ještě musel zavařit otvory v kapotě po pozičních světlech, ale co by si člověk ve vlastním autoservisu neudělal, že? To se mu to dneska opravuje! A jelikož auto bylo přivezeno z Kalifornie, mělo zdravý spodek a rez kolem něj ani neprojela. To se to pak holt renovuje!
,
Další investicí byla kola. Jeho emdží byla levnější verze sice s
koly drátěnými, ovšem nastříkanými stříbřenkou. A jelikož pan Vladimír dělá všechno tak jak to má být, k chromovým nárazníkům a masce pořídil ještě kola drátová chromová. Ty jsou navíc připevněna k vozu křídlovými maticemi, což už staví toto auto na piedestal zaručených kočkolapů. Opět zde úřadoval internetový obchod formy Limora. Cena 5.000,- za jedno, včetně pneu. Zde ještě čím dál spokojenější majitel pořídil nosič na kufr a hlavně(!) piknikový koš, koženou přílbu a dobové brýle. Jo, život se musí nechat užít.
Tehdy se mi svěřil, že se mu původní červený lak ani po vyleštění nelíbí, a že uvažuje nechat auto přestříkat na british racing green. Není větší klasiky. Na mé argumenty, že je to zbytečné, že červená je také hezká, méně obvyklá a že nový lak odstraní vozu patinu vůbec nedal. Jednoho den jsem pro
to v dílně potkal vůz zcela odstrojený, oholený, připravený na operaci. Pak jsme zjistili, že vybrat tu správnou racing green není úkol jednoduchý a prameny se rozcházely. Tak jsme se nad vzorník shodli na něčem, co nám oběma připomínalo tuto barvu, vyloučili jsme olivově zelenou (olivy v Angli nerostou) a čekali na výsledek. Byl skvělý. Na karoserii nenejdete pomerančovou kúru, stopy po nevyhlazeném kitu nebo nějaké zaschlé kapičky. Lak má hloubku a jeden se může podle kapoty i oholit. Však to taky stálo 40.000,- Kč.
Mezitím dorazily i nové koberce, opět z Limory, a nově očalouněné sedačky. Cena dalších 20.000,- Kč. Samozřejmě že i motor dostal co zasloužil, aby dosáhl svých obvyklých 71 kW a třeba i nejvyšší rychlosti 170 km/h. I toto je způsob nakládání s veteránem, byť by se to zarytým příznivcům patiny asi nelíbilo. Podle mých informací je v zemi zrodu MG vcelku normální stará auta vybavovat novou technikou a není to vnímáno jako tuning či bastling. Koneckonců mám v hledáčku jedno takové auto ze Slovenska, na kterém právě v Rakousku pracují.
Po nastrojení nezbývalo panu Vladimírovi než vzít manželku, nakoupit do piknikového koše pár dobrot a vyrazit na první výlet pod sluneční paprsky. Podle mých informací šunka pod holým nebem u kufru svého kabroiletu chutná tak nějak jinak. A nikoliv po výfukových plynech. Ostatně o tom jsme se mohli přesvědčit na Křenovické jízdě 2011, kde nám oba správné piknikování předvedli.
Foto: archív pana Vladimíra (mnou malinko upravené), ty s panem Vladimírem mé
Houpavý sporťák – Mercedes Benz 280 CE (C123)
„Říkala, že se jmenovala Goldie“ zněla mi v uších replika citlivého leč zásadového zabijáka Marwina ze Sin City, když jsem poprvé uviděl mého kamaráda Radka sedět za volantem kupé odvozeného od piána. Pro těch málo neznalých vysvětlím, že jde o Mercedes Benz řady W123 v dvoudveřové verzi, s pro tuto kategorii typickým chybějícím B sloupkem karoserie. C jako Coupé a E jako Einspritz – vstřikování. Barva tohoto konkrétního kusu byla zlatá champagne, proto mě napadlo to jméno. Už mu (jí?) zůstalo.
Youngtimer do práce
Goldie byl vyroben v roce 1981, tudíž opět patří do kategorie youngtimer, a právě proto se s ním výborně jezdí do práce. To ale trochu předjíždíme, vrátím se do minuty, kdy jsem jej viděl poprvé. Byla to obyčejná ojetina. Alespoň pro mě, léta zvyklého vídat za volantem pián veksláky, světské a jinou podobnou elitu socialismu. Měl kolizí poznačený PP blatník, prošoupané čalounění, sešlý lak, chrčivý zvuk šestiválcového motoru o objemu 2800 ccm. Vespod jsem se raději nedíval a čekal, kdy se jako ve filmovém vyvrcholení připitomělého gagu vyloupne po zabrždění světlo a bude se houpat až do další scény na posledních chatrných drátech. Nic takového se nestalo, naopak mi Radek vysvětlil, že když tohoto chcípajícího koníka nechám napást trávy na zázračné planině, bude z něj ráno udatný oř. Jen se nenechat zmást jeho zevnějškem.
Renovace
Inu, nechal jsem se přesvědčit, byť s doutnajícími pochybnostmi, a přihlížel jsem z povzdálí, jak jej Radek za mé peníze nechává pást na oné trávě. Jo vlastně, o tom jsem se nezmínil – koupil jsem jej od něj a nechal si jej zrenovovat. A skutečně, následky lehké bouračky odstranil jednoduše sehnatelný a vcelku levný náhradní díl, spodek na pár místech vyvařil, celý natřel Noverem a posléze zinkovou barvou. Automatická převodovka byla v pořádku a dle Radkovy zásady se v ní olej neměnil. Narušil by se prý lety zvedený ekosystém a převovka by dle jeho zkušeností nemusel fungovat úplně bezvadně.
Sedačky na prošoupaných místech nechal šikovnou čalounicí opravit pomocí kusu látky z jiného dárcovského vozu, nechal pořádně vyčistit a vycídit interiér. Na motoru provedl Radkův kolega Vítek generálku, vyčistili a seřídili brzdy, servo, diferenciál, zapalování, všechno se vším všudy. Mezitím úplně odstrojil a nechal udělat celolak. Golden champagne samozřejmě. I tentokrát jsme měli na lakýrníka štěstí, i když kapota motoru prošla jeho rukami třikrát. Chvilku jsem se cítil jako v pořadu Wheeler Dealers. Koupíme za dobře hezké auto, opravíme, prodáme jej, pokud možno se ziskem.
Audio pro youngtimera
Já ovšem prodat neumím, natož se ziskem. O tomto aspektu veteránského života ještě pár úvah napíšu. Já Goldieho neprodal a jezdím s ním téměř denně do práce, je to naše druhé rodinné auto. Je na nej absolutní spoleh, vše funguje jak má, resp. to co potřebuji, to funguje jak má. Celkově rekonstrukce přišla na 120.000,- Kč. Sehnal jsem do něj autorádio Becker, trochu starší než Goldie sám, ale stylové. K němu mi prodejce přidal i přepojovací kabel na iPhone, takže si hraju jak král. Samozřejmě zvuk trochu pokulhává, i když jsme v Hifi Stodole vybrali ty nejlepší reproduktory, které tam pasovaly. Dobově byly v autě umístěny dva reproduktory vepředu v palubní desce a vyřezávání dalších děr mi přišlo zbytečné, ne-li barbarské.
Specifika
Při tankování nezapomínám přidat do benzínu náhražku olova protože ventily něměly ještě v té době kalená sedla a brzy by se otloukly. Zjistil jsem, že nepotřebuji ani vyhřívané sedačky, dostatečný přívod vzduchu mi dodá díra mezi dveřmi a střechou po stažení všech oken, čudlíků mám tak akorát. Největší radost mi však dělají známí, kteří po usednutí překvapí pohodlné mercedesí sedačky a po pár metrech s blaženým úsměvem konstatují, že od tak měkkého odpérování si už dávno odvykli a že je to velice příjemné. Inu, v tomto sporťáku nepotřebuji spěchat z A do B jako motokára a pod plným plynem. Dokonce v pohodě dodržuji předepsanou rychlost a zkoušet nejvyšší 200 km/h či zrychení z 0 na 100 za 9,9 s také nepotřebuji zkoušet.