Nebude dnes řeč o tom, jak uhánět o sto pět. Možná překvapivě ani o Škodě 105, v kterékoliv „verzi“, nebo o nejvyšší dosažitelné rychlosti Trabanta mého strýce po 20 letech cest ke včelím úlům.

Stopětka je silnice.

Začíná pro mě v Praze (jak jinak), vede mnoha vesničkami, pár městečky a končí v Českých Budějovicích. Překračuje řeky, line se podél nich, vede po březích rybníků a hlavně – točí se na ní strašně moc volantem.

V létě si přivezu domů kabriolet, Alfu Romeo Spider, abych mohl v pátek jezdit za rodinou, tam kde 105ka končí. Každý pátek tak oddělím pracovní stres od, řekněmě, naplnění života radostí z vlastních dětí (někdy až příliš), dvěma hodinami božského zážitku osamocené jízdy čerstvým vzduchem podbarvené sytým zvukem dvoulitrového čtyřválce s mírně vyladěným zvukem při pomalu zapadajícím slunci cítíce i jeho vůni.

Nejpozději kolem páté odpoledne se doplahočím z centra Prahy na její okraj ke garáži a doufám, že se baterie od poslední cesty nevybila úplně. Někdy holt zapomenu třeba zhasnout světla. Střechu zatím ponechám nataženou, nasoukám se za volant a chvilku přivykám na typické italské sezení – nohy a ruce natažené a roztažené, levý loket ven, pravou řídím volant pouze ležerně, pravé koleno se opírá o středový panel. Tímto způsobem dle mého názoru řešili tehdy u pininfarinů přirozené větrání všech přirozeně se v létě potících partií, čímž jednoduše předcházeli nachlazení z klimatizace. Jo, předkové uměli. Polohu těla na vcelku měkkém křesílku mohu i měnit, na rozdíl od dnešních superpřilnoucích a proto vypočítavě pohodlných sedadlech.

Napumpuju do karburátorů směs dvěmi ráznými sešlápnutími plynu, otáčím klíčkem zapalování a s mrazením v zádech poslouhám první škytnutí a pak rozřev jednoduchého motoru se čtyřmi červenými žílami svedenými v jedno řečiště elektrického proudu. Chvíli musím auto k životu plynem pošťuchovat, než zařadím zpátečku a opatrně začínám couvat s rukou položenou na dlouhé šaltpáce. To aby mi zpátečka nevyskočila. Pak už jen zbývá zavřít garáž, povolit dvěma koženými oky hliníkové pracky udržující pogumovanou plátěnou střechu u předního okna, zacvaknout cvočky kožené kapuce kryjící střechu po složení a…. vyrazit.

Vyrazit vstříc cestě navzdory všem prázdninovým hlavním tahům prázdné, cestě o co klikatejší o to volnější. Když dojedu automobil, v nejbližší vesnici odbočí do dvora a klidí se pryč. Nepotkám na ní policajty a stejně bych se jich nebál. Mým autem nevládne odosobněný, dokonalý, rýchlý a úsporný TDI s červeným dé a í. Má náprava je vzadu pevná a neprojíždí zatáčky jako na kolejích. Na hrbolech a dírách mi srandovně poskakuje zadek, v zatáčkách když za to vezmu, mohl bych je prodriftovat. Cítím ovšem v autě místo vlezlé vanilky čerstvě posekanou trávu, pak mláto ve schwarzenberském pivovaru, rybník i tekoucí řeku. V Neveklově, Sedlčanech, Milevsku a Týně nad Vltavou na mě kouká místní mládež, asi proto, že mi v hi-fi nehraje nejnovější muzika, ale pouze něco, co mé duši je bližší a pravěpodobně se blíží i roku výroby Claudie.

To se ale nedá nic dělat, její primární život nového vozu se překrýval s mou pubertou a tak jsme asi zvyklí na podobný, ne-li te samý, hudební styl. Mládež asi neohromíme. Ono stejně, je tady ten výfuk, který po nějaké mně neznámé úpravě v podstatě po delší trase s otevřenou střechou při hrající muzice činí cestu vcelku hlučnou a únavnou. Jednou jsem vezl 105kou maminku, abych jí ukázal la dolce vita, a litoval toho ještě před její polovinou. Samozřejmě kvůli hluku, přes který mi maninka jen ztěží mohla vyjádřit vděk nebo udílet rady do života.

Taková je tedy 105ka a já jsem si jist, že v české kotlině lze najít desítky cest, které jsou, podobně jako trasy pro inlajnové brusle, nanejvýš vhodné pro projížďku pomalou jízdou klasikem, youngtimerem, či veteránem, jak jej dle libosti z jízdy pramenící nazvete. Těším se, až se na nich potkáme.

Slunce na 1. Máje zapadalo, atmosféra byla žhnoucí a na dvorku se povalovaly dvě Capri. Takové přímo rustikální zátiší nejde nevyfotit a v iphonu si s obrázkem trochu pohrát.

O víkendu letošního 24. března jsem jel s Křenovickými do Essenu. O tom příspěvěk teprve zpracovávám, protože materiálu mám spoustu a vybrat musím to nejlepší. Ovšem v neděli po návratu z „rajchu“ jsem zažil ještě jednu kroniky hodnou událost. Nic velkého, ovšem o to intenzivnějšího. Po procitnutí a zdaleka ne vyspání se z dlouhé cesty zavítal do Krzenovitzdorfu Láďa z Českých Budějovic. A přijel na svém Saabu 900 Turbo, neb byl žádostiv po testaci na historické vozidlo.

Jirka s ním vyřídil formality a mě nedalo, abych se nezašel na bílého krasavce podívat. A jak jsme se tak bavili o všech těch číslech (výkon, rok výroby, stav tachometru, pořizovací cena, objem motoru, zrychlení), opantala mě drzá žádostivost v tom Saabu se svést. Přece jen, potkávám jej dost často a líbí se mi dost na to, abych nepromarnil příležitost se v něm svézt.

Ford Capri, Saab 900 Turbo, Mercedes Benz 280 CE

No jo, jenomže to by nemohlo být vše! Vždyť svést by se rád i Jirka! V cuku-letu jsme tedy uspořádali bojový plán, kterak já vezmu Goldieho, Jirka svého Capri a vyjedeme si na krátkou okružnou zkušební jízdu. Cestou si je prostě vyměníme tak, aby každý jel v každém autě. Vlastně každý z nás do té doby nejel jiným ze zrovna dostupných aut, než s tím vlastním! Byl to moc příjemný zážitek. Konečně se mi splnila touha projet si Fordem Capri a Saabem 900 Turbo, aniž bych si je musel koupit. Prohlédněte si mé video z jízdy, pořízené iPhonem. Video pořídil….. řekněme osoba mě blízká, aby snad nebyly problémy z nedržení volantu během jízdy :-)

Sednout během 30 minut do tří různých aut se mi ještě nepoštěstilo, natož tak charakterově rozdílných, jako byly ty naše. Capri se sebevědomým zvukem motoru a tvrdým řízením, Mercedes s výrazným pohodlným houpáním a kormidlem v rukou a Saab s chutí ve třech tisících za minutu kousnout do asfaltu a zatlačit vás do sedačky. Tohle budeme muset zopakovat! Doufám i s jinými vozy.

Video: já a můj iPhone, hudba Aleš Povr (díky!)

V mém prvním teaseru na zpatecka.cz jsem řekl, že blog vznikl smícháním mé vášně pro stará auta, lásky k fotografování s potřebou něco psát. K tomu dlužno dodat, že další ingredience byly hodiny často bezcílného brouzdání po webu, hlad po informacích v dostatečně zábavné a poučné formě, řady prázdných lahví vína a samozřejmě špetka exhibice.

Dlouho jsem se sám ptal sebe:” Jak bych to dělal já? Uměl bych napsat o autech něco nového? Něco přínosného? Něco co by se četlo dobře a ještě by se u toho dalo koukat na hezké obrázky? Něco vtipného?” Kdo nezkusí, neuvidí.

Kromě obrázků a článků o oldtimerech, youngtimerech, automobiliích, lidech a událostech mám ambici časem doplnit i videa. Těch myslím pro laskavého českého veteránistu není nikdy dost. Příspěvky předpokládám doplňovat rychleji než jednou měsíčně, pro začátek plánuji jednou týdně.

Blog jsem rozdělil na sekce, jak je vidíte v hlavičce. Panoptikum bude obsahovat zejména příběhy aut a jejich majitelů. V událostech se zaměřím na zážitky ze srazů, veletrhů, burz, výletů a vše další, co se kolem veteránů a veteránistů šustne. Rady a návody asi blíže popisovat není potřeba, pouze uvedu, že něco takového v ucelené podobě mi v Čechách dosud chybělo. Pelmel zahrne všechno ostatní – mé úvahy, automobiíie a ostatní témata s veterány související (o tom se take příliš nepíše).

Budu rád za všechny náměty, inspirace, komentáře, podněty, kritiku, připomínky, rád zveřejním i příspěvek někoho jiného, uvítám I jen samotnou isnpiraci.

Tohle je můj první pokus, prosím p.t. publikum o mírnou shovívavost.

Pohodlně se usaďte, připoutejte se, kuřte, je-li libo, zařaďte zpátečku a jedeme.

Jsem kravaťák a jsem na to hrdý. Jsem kravaťák, čistokrevný, olejem a fyzickou prací de facto nedotčený. Brigády v mládí mě spíš utvrdily v postoji, že se spíše budu živit přemýšlením, než abych strkal pracky někam, kde mi je může při rozvíjení idey utrhnout.

Jako takovému se mi na hony nějak dokázaly vyhnout veškeré informace technického rázu vedoucí k poznání automobilů a jejich techniky.

Samozřejmě, že jsem věděl o existenci aut. Jen jsem si coby husákovo dítě dvou pracujících inteligentů nědokázal před rokem `89 ani představit, jak si na auto můžu vydělat. Samozřejmě, že jsem si na hranicích dospělosti udělal řidičák a vlastně odjakživa miloval řízení, z hlediska automobilové techniky jsem však utrpěl rychlokurs autoškoly, v němž se technika holt vypustila. A samozřejmě, že auto jsem si pořídil. Jen mě ty navoněné a nové nějak neuspokojují.

Prehistorie

Později jsem věděl, že ten kdo se v autech vyzná, rozuměj automechanik či autobazarista, nás kravaťáky vnímá pouze jako cíl své další obchodnické hříčky, kafkou nás nazývaje. Já sám jsem měl auto, do něhož jsem uměl nalít benzin, vodu do osřikovače a vložit cédéčko. Ostatní udělali hoši v montérkách.

Někde v podvědomí ovšem stejně čpěla od dětství potlačená touha po kráse kombinovaná s touhou po uznání okolí, touhou vlastnictví. V jakém jiném odvětví lze najít vše najednou než v automobilech? Ano, přiznávám se: jakožto mladší sourozenec ochoten udělat cokoliv pro zviditelnění a slávu, začal jsem si pořizovat klasické automobily. Píšu toto přiznání zcela ochotně a bez skrupulí, neboť jsem k tomuto závěru nejednou došel sebepsychoanalýzou, proč jsem si během dvou let dokázal pořídit 10 aut. Jednoduše mě fascinují. Jejich vzhled, to zejména, jejich funkce dovézt mě z bodu A do bodu B a přitom pokud možno vzbudit nějaký ten obdiv, jejich esprit.

Jde ovšem pouze o auto klasické, které byť kdysi bylo na každém rohu a vůbec nám nepřipadlo zajímavé, dnes má již punc výjimečnosti, zejména u laiků. Auto klasické, které jsem vytáhl z bažin koroze a zapomnění, nešetrnosti a pohrdání, jako vším co se nám okouká. Bohužel v našem rychlém světě se nám jaksi všechno okouká velice brzy, u aut spotřebních, tedy dnešních, platí, že vznik okoukanosti datujeme době leasingu či spotřebitelského úvěru minus 6 měsíců. Nejpozději.

Začalo to tak, že…

Tím, kdo otevřel Pandořinu skřínku, byl kolega Jirka. Měl u kolíbky vylitý olej z nějakého šestiválcového BMW motoru a kdysi mi vykládat, kterak s otcem rekonstruovali céeselko. Bylo to uchvacující. Rázem jsem si automobil představil něco jako Rozetské desky, které je nutno světu zachránit, krásu přenesmírnou, svědectví práce lidských rukou, umělcovo sdělení, prostředek zájmu děvčat, to vše v jednom.

Jeho další a další vyprávění o veteránském rallye, o koupi a oživování dalšího vraku, jakož i společné snění co by slušelo mně, dovedlo debatu s jiným kamarádem k osudovému lehce vychloubačnému oznámení, že si plánuji pořídit veterána. Nic moc starého, něco s čím by se dalo jezdit.

Veteránská horečka začíná

Na to mi ten kamarád odpověděl, že by se vlastně rád zbavil Mercedesu, který donedávna vylepšoval jeho ředitelskou prestiž. Dnes ovšem prý jeho mouchy zastiňují věčnou eleganci. W126 se prý jmenuje firemní označení. Moc mi to neříkalo, v mercedesech jsem se v té době nevyznal vůbec, ale fotka se mi zalíbila. Při cenové nabídce třicet tisíc mi zaskočil v hrdle džus a krátké nedokysličení mozku pak dílo dovršilo. Samozřejmě jsem kývnul. Nevěda co všechno mě čeká. To už je ale jiný příběh a já dodnes nezapomenu na první stresy, když jsem nemohl vyndat klíče ze zapalování (byla zařazená rychlost), když jsem málem nevyjel z myčky (byla slabá baterie), když jsem zůstal stát na frekventované křižovatce (opět slabá baterie), anebo když jsem vyplázl patnáct tisíc ve značkovém servisu aniž bych to na mém miláčkovi poznal. Hlavně ovšem budu vždy rád vzpomínat na chvíli, když mi dali do ruky klíčky od Maxe (tak jsem jej pojmenoval) poté, co udělali GO motoru, řízení, brzd, elektřiny, klimatizace, šíbru, nový lak, no prostě všechno pro to, aby vypadal jako z linky a já jsem byl tuze nadšen, že se mi povedlo přeměnit ojetinu pomalu plující v Cháronově loďce v krásného klasika. Byť to byla z hlediska ekonomiky čistá zhovadilost.

Čtení o veteránech

Postupem času jsem ovšem pořídil mercedesů několik, mezitím od dětství v podvědomí zasunutou Alfu Romeo, něco stihl i prodat, něco nechat zrekonstruovat atakdále atakdále.

Další mou slabostí s koníčky spojenou je touha si o nich číst, vzdělávat se a naplňovat Komenského „Učení hrou“. Zjistil jsem ovšem, že to co je na domácí půdě v domácím jazyku dostupné, není hrou podle mých představ, popřípadě není žádnou hrou. A už vůbec ne podle představ Komenského. Povětšinou suché informace se opakují dokola, a když jediný zábavný časopis během týdne přečtu, musím čekat dalšího půl roku na nové číslo. Chápu, německému vydavateli se častější periodicita nevyplácí, nicméně já musel ten čas zabíjet brouzdáním po inzerátech a nákupem drahých, byť zábavných, časopisů zahraničních.

Proto přicházím já, celý v bílém (jak se říká), a hodlám zvednout hozenou rukavici (to se taky říká), abych našel potěšení z vašeho potěšení (to myslím zatím nikdo takhle neřekl), až budete číst zdejší příspěvky. Sám se přitom mohu učit a své znalosti předávat dál. Hodlám přitom čerpat i ze zahraničních zdrojů, protože zejména na západ od nás má veteránské hnutí výrazně širší tradici, větší rozhled a v neposlední řadě je to holt větší pískoviště. To však neznamená, že zdejší pískoviště je nezajímavé, ba právě naopak. Pokud víte o někom, kdo tajně touží být osloven, či jste to vy sám/sama, kdo se chce pochlubit, podělit, či dát prostě jen tak světu na vědomí svou přítomnost, ozvěte se mi. Určitě něco vymyslíme. Žijeme jen jednou a proč bychom se u toho neměli bavit.