K loňským čtyřicátinám jsem dostal kurz sportovní jízdy. Hodní kolegové, drazí kolegové. Chvíli trvalo, než jsme do Sosnové upsali, pořád nás s Jirkou něco zdržovalo. Ovšem nezaháleli jsme a trochu jsme trénovali na motokárách, abychom hlavně přes zimu zahnali hlad po zatáčkách.

Abych ještě předeslal, Jirkův táta kdysi dávno jezdil rally, měl dokonce Renaulta 8. Mně jezdit ve vyšších otáčkách zakázala maminka, držím se pořád rad z autoškoly a kurzu bezpečné jízdy. Tudíž mám pořád ještě v krvi, že se jezdí vpravo a předjíždí se jen v přehledných úsecích. Takových ani na motokárách ani na autodromu pro mě moc není. Taky jsem táta od dvou dětí a tedy žádný Chiron. Můj zájem o další dovednost to však nezkalilo a 12. května jsme se přece jen do Sosnové dostavili.

Jirka se svým zcela sériovým rodinným kombi Focusem 1,6, já neměl před barákem zrovna nic lepšího než Jaguar XJS, dvanáctiválec. Samozřejmě trochu dojem z mitra Rejky, potřeba nových pneumatik a brzd mou volbu přistavit si právě toto auto posilnilo.

Ostatní účastníci se dostavili v takových pro tamní prostředí všeobecných, obvyklých až (někdo by mohl říct) nudných Mitsubishi Lancer EVO, Subaru Impreza STI nebo Subaru BRZ. Hádejte jaký vůz vzbudil největší pozornost.

Velkou legraci si při těchto kurzech člověk užije v tamní okruhové Fiestě. Nic extra nabušeného, porce legrace je však maximální. U mně to byla láska na první zatáčku. Horší pak po tom hbitém tvorovi přesednout do mého korábu. Nejdříve musela do zatáčky vejít jeho dlouhá příď, až pak jsem mohl točit. Alespoň tento pocit jsem měl a najednou mi proti ryčícímu čtyřválci připadal ten můj pětilitr nudně. Na tak krátkých úsecích jsem jej jen málokdy dokázal vytočit, automatickou převodovku jsem do odvážného podřazování často nedonutil ani v cílové rovince. Celkově jsem si připadal, jako bych gondolou sjížděl divokou řeku. To není chyba auta, je to přece jen GT. Legraci jsem si taky užil, jen jsem si potvrdil svou předtuchu, že na malý zábavný sosnovský okruh je potřeba přijet maximálně tak s jeden a půl litrem, aby techniku auta skloubil s prostorovými možnostmi.

Přes nevhodnost Jaguáru do tohoto terénu mi vůz odhalil další vlastnosti, které jsem dosud nevyužíval. Spíše jsem se bál k nim přiblížit a na obyčejné silnici na ně samozřejmě není místo. Při parkování má spíše malý rejd, takže jsem měl pocit, že se do sosnovských zatáček snad ani nevejdu. Vešel, a jak. Vůz držel hezky stopu a kam jsem chtěl, tam jel. Zlé jazyky mohou říkat, že při pomalé jízdě se není čemu divit, zas tak pomalu jsem ale nejel. Vyzkoušel jsem pořádně účinnost brzd, jak jsem schopen využívat možnosti automatu a v neposlední řadě dodělal pneumatiky, brzdové kotouče. Při jejich výměně jsme zjistili, že jsem taky zničil silenbloky zadní nápravy, auto bude zase o něco blíž technické dokonalosti.

Kurz sportovní jízdy mohu vřele doporučit. Instruktoři Martin i Mirek jsou kromě jezdeckých schopností (které já zatím ovšem úplně neumím ocenit) výborní a milí instruktoři, těším se až si někdy objednáme „kondiční jízdu“. Ale pozor, pokud je necháte řídit svůj vůz, nejenže vám ukážou jeho netušené možnosti. Slabší nátury to může stát klid v oblasti žaludku, jako to zažil jeden majitel STíčka. Vytrvale pak zkoušel vrátit se do normálu, ale ani když sám seděl za volantem se mu to nedařilo. My jsme pak nevěděli, jestli když se pokaždé z auta vypotácel, se máme smát nebo jej litovat.