“….na 37,5 odbočíme doprava”

“Kolik?”

“37,5”

”óká, 37,5”

 …. “třicet nula …..třicetpět nula …..třicetsedm nula”

“dobře, ještě pětset, pak na téčku doprava. Ty vole, zas nás dojel ten Golf, pusť ho”

“Zajímavé, že jede doleva …. Kolik nám zbývá času do RZ?”

“Na 4 kilometry 12 minut, takže v pohodě. Po dalším milníku dáme čurpauzu“

Ještě pořád mi zní přibližně stejné dialogy ze včerejšího zimního rallye Kokořínsko Historic 2014, kterého jsme se s mým parťákem Jirkou účastnili, oba dva v životě poprvé. Během týdne to chvilkami vypadalo kvůli nemoci Jirkovy dcery, že pojedu sám. Naštěstí tahle smůla byla zažehnána. Nechci si ani představit, jak bych četl itinerář, měřil a hlídal vzdálenosti a hlavně přepočítával čas a rychlost.

Četl jsem o tomto druhu rallye několik článků, ale pořád mi ten systém nebyl jasný, pořád jsem nechápal o co pořádně jde. Za samozřejmost všichni autoři článků považovali tripmastry, stopky, na obrázcích bylo vidět desky s klipy na přidržení papírů, kalkulačky, lampičky, kombinézy a další propriety dodávající jezdci téměř lesk kosmonauta. Nic z toho jsem neměl a ani nemínil kupovat. Takových koníčků, po kterých mi zůstaly doma haldy materiálu a pomůcek k ničemu, jsem už zažil dost. Nejdřív vyzkoušíme, co a jak, pak budeme možná nakupovat.

Když jsem však sám dorazil do kempu ve Mšenu a začal se srovnávat se všemi vozy a profi vybavením jezdců, lehce se do mě pustila nervozita. Poslední kapka měla podobu šipkového itineráře v tabulce s hromadou čísel, které mi připomínaly malby v pyramidách. Naštěstí jsem už velký kluk a uvědomil si, že se nemám posrat dopředu. Naopak jsem si z toho udělal nejdůležitější pravidlo účasti v téhle soutěži:

Nekoukej na jiné. Nekoukej co používají, nesrovnávej se s jejich autem, nedívej se kam a jak rychle jedou a nepřemýšlej proč.

To není poučka zajišťující pouze duševní pohodu, ale umožňující slušné konečné umístění. Nikdy totiž nevíte, jak komu auto funguje, jestli se všemi těmi přístroji umí pracovat a hlavně jestli nebloudí. To se nám docela potvrdilo, protože vás například mohou zmást soutěžní auta jedoucí v protisměru nebo odbočující do jiné odbočky než chcete jet vy. V prvním případě však vozy jedou v protisměru protože mají za sebou delší úsek trati, startovali 45 minut před vámi a trasa je holt zavedla na tu samou silnici, ale opačně. V druhém případě jednoduše posádka chybovala. S přibývajícím časem přichází ke slovu únava a nesoustředění, já jsem v poslední etapě už sotva vnímal navigátorovy pokyny. Nám samotným se taky podařilo zmást asi tři posádky, které tohoto pravidla nedbaly a vydaly se s námi na špatnou cestu. Úplně jsem v kvílení gum při otáčení slyšel jejich kletby.

Co se auta týče, byl jsem s mým Zbigniewem nadmíru spokojen. Malý vůz slabého výkonu si liboval v úzkých nitěnkách třetí třídy, kterými je kokořínsko doslova protkáno. Sedmset kubických centimetrů v motoru typu sparing partner (boxer má válce proti sobě, tady jsou jen dva ležaté válce vedle sebe, takže proto ta přezdívka) si hravě poradilo s krutými stoupáními mezi pískovci a naopak nás síla (nebo spíše slabota) motoru nelákala k rychlostnímu závodění. Průměrná rychlost 37 km/h pro celý závod umožňovala se během etapy i v klidu vyčůrat, čehož jsme my s Jirkou využívali docela často. My jsme, dá se říct, tedy s prominutím, závod prochcali. Furt lepší než jej prosrat, no ne? Myslím, že právě zlákání k radostnému skotačení vozy se silnějšími motory zapříčinilo častější bloudění jiných posádek. To pak vedlo k penalizacím za příjezd ke kontrole ze špatného směru nebo k příjezdu ke kontrole, když už tam dávno nebyla. To se stalo jednomu kolegovi v BMW, který najel po špatném odbočení asi 15 km a byl na konci startovního pole. A Golf zmíněný na začátku?  Předjížděl nás v první etapě asi pětkrát, pokaždé v závratném tempu a otáčkách motoru přehlušujících i náš docela hlučný agregát.

Vniřní hlučnost byla asi jedna ze dvou nevýhod malucha. Druhá bylo přece jen menší pohodlí proti větším autům, které v kombinaci s řevem motoru způsobovalo onu únavu. Večer mi hučelo v hlavě jak za mladých časů po diskotéce. Další soutěžní vybavení nám, jak jsem naznačil výše, chybělo. Denní počítadlo kilometrů jsme ovládli až těsně před závodem, čas jsme měřili hodinkami v telefonu. Oba telefony se nám ovšem při třetí etapě už vybily a nemaje dobíječky, museli jsme nakonec použít notebook a jeho systémové hodinky. Hodně nám pomohla v noční etapě obyčejná čelovka. Proti některým jiným vozům, např. Škoda 110 LS a VAZu 1201 Žiguli, měl Zbygniew ještě jednu netušenou výhodu – denní počítadlo kilometrů měří na stovky metrů, nikoliv jen na celé kilometry. To se to pak jelo!

Kokořínsko Historic je veliká zábava. Krajinu trochu znám už z dřívějška a už dávno jsem si říkal, jak by bylo fajn se projet s veteránkem po Kokořínském dolu, v malebných zákoutích s roubenkami, polorozbořenými domy, jezírky, anebo potůčky linoucími se mezi pískovcovými útvary. Ovšem pozor, popsaná romantika je těžce vykoupena nekvalitou silnic připomínající místy opravdickou Šestidenní.

Příjemným překvapením bylo sponzorské zázemí závodu, kdy každý z účastníků dostal již před závodem docela potřebné motoristické drobnosti a po skončení na památku nějaký ten pokál. Já vím, že zkušení borci to mohou považovat za veteš, já jsem v tomhle malé děcko a cingrlátka miluji. Organizačně Aleš Hodouš a jeho boys zvládli závod přes rekordní počet účastníků výborně. Všichni věděli co mají dělat, nezaznamenal jsem ani náznak nervozity nebo pnutí, který se při obdobných podnicích může objevit.

Letošní rallye poznamenala nepřítomnost sněhu. Vladimír Putin si asi stáhnul všechen na olympiádu a malé středoevropské národy opět okrouhali. Já říkám „Díky Bohu“(což je skoro to samé jako „Díky Vladimíre“), protože už tak byl závod pro mě, jakožto prvničku, docela náročný podnik. Ne že bychom sníh nezvládli, možná by nás to dokonce méně drncalo. Jen by to bylo možná příliš mnoho prvních zkušeností najednou. Takto jsem rád, že jsme se naučili číst šipkový itinerář, že jsme s autem neměli žádnou závadu pro celých 300 km(!) a že jsme nakonec skončili na nádherném 14. místě  ze 40ti posádek (!!).

Až si koupíme tripmastra, teš se, Aleši Urbane, vítězi letošního ročníku!

Znáte ten pocit, když si vezete nové staré auto? Něco jako když si rozbalíte vánoční dáreček, novou hračku, sbalíte novou babu? Něco takového jsem zažil nedávno s guru Vladimírem.

On se po té spoustě aut, které kdy vlastnil nebo jen řídil, rozhodl, že kromě roadstru  MG B chce snít „už jen“ o Jaguáru E-type. Nepravidelně, ale často brouzdal po inzercích, pozoroval vývoj cen a hledal Etajp přesně podle jeho představ. Musí to být kupé, nesmí mít americké úpravy, nesmí stát raketu, nesmí ale být na prach,  práce na něm se neštítí, spíše naopak. V neposlední řadě se mu nechtělo pro auto jet až někam do Holandska, či Švédska.

Minulý čtvrtek mě požádal o asistenci a tlumočení o jednom takovém nalezeném kousku z mobile.de. Fotky ukazovaly vůz ve velmi slušném stavu pro renovaci. Byť byl přivezen před třemi lety z USA, byla to jeden-a-půltá verze z roku 1967, kterou ještě nepostihly ony hyzdící předpisy, za co je spousta českých veteránistů považuje. Interiér vypadal jak z nového vozu, ale znáte to – fotky lžou víc než obhájce masového vraha.

Cena byla příznivá, snad až příliš. Obávali jsme se proto efektu Mercedes Benz 190 SL, kdo však nic nevsadí, nic nevyhraje. Zavolal jsem. Prodávající mluvil dobře anglicky s typickým německým přízvukem, nikoliv tureckým, to bylo dobré znamení. Jeho slova však zarmoutila naše nadržené ego, protože prý už vůz rezervoval nějakému rakušákovi, a to do neděle. Na dotaz, jestli by jeho mravné přesvědčení nenapravilo několik bankovek navíc, neodpověděl podrážděně, nicméně mi pevně a docela přesvědčivě sdělil, že jeho slovo platí a není se dál o čem bavit. Neděle to jistí.

Jistí, jenže ne když jste nejistí, ba až skeptičtí. Skepsi potvrdilo několik nezvednutých telefonů v neděli večer. „V pondělí to ještě zkusím a uvidíme“ říkal jsem čím dál smutnějšímu guru Vladimírovi. Kupodivu to na poněkolikáté vyšlo, prodávající Stephan telefon zvedl a já začal švitořit, jestli si tedy zítra pro auto můžeme zajet. Ať se ptám trochu zajímavě, ne ustrašeně již s předpokladem  neúspěchu, no ne? Asi bude něco pravdy na rčení, že pokud se cítíš být vítězem, jsi vítězem, protože Stephan mi odpověděl, ať klidně přijedeme. Raději jsem se několika dotazy zkušeného vyšetřovatele typu „Opravdu? a On si to ten Rakušan nekoupil?“ ujistil, že slyším dobře. Všechno však nasvědčovalo tomu, že Stephan opravdu drží slovo a jelikož jsme byli druzí v řadě a Rakušan chtěl pouze prodloužit rezervaci o další týden, upřednostnil nás. Drží přece slovo.

Pořád vám však zvoní spousta připomínek, na co si dát pozor a že to celé ještě nemusí vyjít, přestože nějaký cizinec vám dá své slovo. Jejich další série odpadla, když jsem obdržel potvrzovací mail s místem setkání nedaleko Mnichova. Inu dobře, máme vlek, máme peníze, uděláme si tedy výlet do Mnichova hned druhý den. Guru Vladimír mě hned na začátek upozornil, že můžeme zpátky jet také s prázdným vlekem, že není nutné za každých okolností auto koupit. Na webu například chyběla fotka předku, bůh ví jak je na tom motor a co všechno na obrázcích nebylo vidět, že ano. Člověk prostě nesmí být hladový a nadržený, jinak se mu s velkou pravděpodobností povede koupit strašlivou paštiku a zdarma k autu dostane balení zcela nového neštěstí a stresu, dva v jednom.

Nic takového se nám nestalo. Vladimírův Jaguár je příjemně okysalý, lak vyšisovaný, interiér naproti tomu opravdu stačí jen umýt a ponechat jemnou patinu, gumy jak přímo do výrobce a hlavně má zdravou podstatu – prahy, nosníky, podlahu, rám apod. V Stephanovi jsme pak kromě tvrdého obchodníka poznali příjemného majitele sbírky 20 mercedesek a jaguárů a třeba i dalšího parťáka na Křenovickou jízdu. Však víte, jak se Němcům u nás líbí…

Cestou zpět jsme si s Vladimírem užívali časté pohledy dozadu, kde Jaguár trůnil na platu, obdivné pohledy kolemjedoucích a jejich zdvižené palce, ale hlavně onoho slastného pocitu nové hračky, nového začátku další renovace auta a splnění jednoho velkého snu. To znáte, že?

Loňská podzimní návštěva Šternberka se vyplatila, tož jsem se rozhodl s kolegou a přítelem Jiřím zajet tam letos znova. Pro změnu jsme však volili historické rallye, které se konalo den před notoricky známou vrchařskou soutěží Ecce Homo.

Akce to byla komornějšího rázu a kromě obědové přestávky, dvou úkolů a pár čurpauz v podstatě pořád jezdící. Asi 100 km jsme večer napočítali na Jirkově limuzíně BMW 2500 (E3), o které jsem už psal. Jel jsem jí však teprve nyní a docela si pohodlnou jízdu s dravým motorem užíval. Až na to, že můj cent na horších silnicích působil kňučení výfuku při styku s asfaltem a že jsem neustále přivíral do dveří pás, myslím, jsme se s autem vcelku spřátelili.

Celý boží dlouhý den 20 účastnických aut doprovázelo sluníčko na cestě přes hřebeny Jeseníků, což jen zlepšovalo plnění největší soutěžní úkol – neustále koukat do krajiny a odhalovat místa na fotografiích v itineráři. Naše debata se tedy nemohla ubírat k ženským, opileckým historkám a jiným zásadním tématům, ale skutečně jsme se museli věnovat úkolům vpravdě detektivním. A vlastně také poučným. Že se například v rapotínské fabrice vyrábělo kdysi osvětlovací sklo, jsem opravdu nevěděl.

Abychom úplně za volantem neztuhli, házeli jsme ještě šipkami, na čas namontovávali a odmontovávali matičky s podložkami na čtyři šrouby (to dělal Jirka) a pak plnili ještě sadu úkolů závěrečných. Ty se ovšem konaly již zpět ve Šternberku, v podvečer, ve velkém vyčerpání z celodenní jízdy a stresu z plnění úkolů, o hladu, žízni, tělesné ztuhlosti, pod tlakem zda stihnu vlak do Prahy atd. Jinak totiž nemůžu zdůvodnit svou naprostou neschopnost hodit do díry pár umělohmotných trubek, či tři gumové obruče na kužel. Snad nějaké body jsem nahnal jedině při skládání puzzle a slalomu na kole. Neuhodl jsem ani, že karburátor patří na Indiana, nikoliv na Harley Davidson a mé štěstí v lásce se opět projevilo nízkým počtem bodů na vržených dlažebních kostkách. Jirko, nesmíš mě holt nechávat při plnění úkolů samotného, takhle se žádného pokálu nedočkáme!

Mohl bych tady vyjmenovat vozy, které se rallye zúčastnili, některé vidíte na fotkách a na zpátečkovském facebooku můžete prokázat své znalosti tím, že je vyjmenujete. Výsledky rally jsme se ovšem tak nějak nedozvěděli, na oficiálních stránkách je o rally jen krátká zmínka. Příště se tedy můžeme předvést lépe a nikdo si to nebude pamatovat.

Začnu pojmem – Ford Capri. Do našeho podvědomí se zařadil už za socializmu díky notoricky známým Profesionálům. Já sám jsem kvůli nuceným odchodům na lože brzy po Večerníčku ovšem dlouho věděl jen že existuje. Jeho podoba mi byla utajena v podstatě až do začátků mého zájmu o veterány. To jsem pak leccos načetl, poznal kapří fanatiky, občas nějakého provezl, až nakonec se s jedním letos důkladně seznámil na osmisetkilometrové trase na sraz majitelů Fordu Capri v jakékoliv jeho podobě v Německu.

Capri má bezesporu velkého ducha. Jeho ladné tvary měly původně přeložit do přijatelného evropského jazyka americkou učebnici designu kulervoucích sporťáků, časem vytvořil svébytný vzor tvarů pro sportuchtivou střední třídu kapitalistického západu našeho kontinentu.

Zajímavé by však bylo poslechnout si porady vedení Fordu o důvodech, proč při uvedení verzí MkII a MkIII ponechali ve vozech techniku, která přece jen zaostávala za vším, co se dělo kolem. „Pche, ať si do té Manty dají třeba i víceprvkovou zadní nápravu, stará dobrá anglická tuhá náprava tady byla, je a bude!“, ozvalo se možná na poznámku o konkurenci od Opla. Nebo to snad bylo:„ Jejda, snad nám ještě zákazníci odpustí ta listová péra, ale na vývoj nového odpružení nemáme dost peněz a třeba si řeknou, že je to proti všem současným sportovním kupé tuze originální řešení, když je jediné.“? Ani motory příliš nekopírovaly poslední poznatky konstruktérské vědy. Přesto však i v posledním tažení dokázali Capri v úpravě Zakspeed konkurovat svým okruhovým rivalům.

Nicméně ducha Capri pořád má. U Rosenheimu to potvrdilo na 180 aut z osmi zemí. Jelikož jsem byl v podobném setkání naprostý greenhorn, zajímalo mě, co se jako bude na takovém srazu jednoho typu auta dít. Mé představy kulminovaly od orgií Hell’s Angels po tancovačku u Evy a Vaška.

Dojmy však byly veskrze pozitivní. Německá pečlivost prostupovala ubytování v kempu i jeho okolí, švédské stoly u snídaně i výborný Weizen bier. Všude přátelská atmosféra obklopující odrostlé možná-kdysi-sporotvce nebo prostě jen chlápky za volanty všemožných Capri. Skutečně, věková kategorie česko-slovenské výpravy byla hrubě pod průměrem. Alespoň, že Maroš připomněl Tublatankou ve dvě ráno, jak se asi trávily noci v kempech, když byly Capri ještě v showroomech.

Jak vlastně takový jednodruhový sraz připomíná. Je libo jeden z prvních kousků? Támhle vzadu. Pán by rád první sérii po faceliftu, tedyMk. I B? Hned vedle …. Následuje pár dvojkových, dvojkových rozšířených, kabriolet jeden ze sedmnácti dochovaných v Německu, trojkové turbo, trojkové turbo v Zakspeed úpravě, MAKO V8, pár opravdových pamětníků soubojů v Nordschleiffe, verze původní, celé v mentolové barvě, žluté, zelené, bílé oranžové, s křídly i bez a nakonec jedno vyairbrushované s dveřmi á la Gullwing. Capri kam se podíváš. Až mi to připomnělo českou klasiku, kterou jsem  si dovolil parafrázovat takto:

Dalším pojmem bylo vlastně i jádro české výpravy. Micky a jeho Makepeacová, Elvis, Vachuťák, Maroš, Šediváci, Jindra, Kuba a samozřejmě kluci Truci. Jezdí na Capri srazy pravidelně a svou trpělivostí a solidností si dokázali na německé Capri scéně vytvořit zjevně svébytné postavení. Na prvních srazech před téměř deseti lety potkávali se spíše s podezřívavými nebo odmítavými pohledy. Hoši museli kvalitou vozů, schopností domluvit se německy a vytrvalostí prokázat, že stojí za to, aby je vzali mezi sebe. Dnes jsou zjevně vytvořeny mezi Čechy i Němci tak silné vztahy, že nejenže náš příjezd doprovázely srdečné pozdravy a potřásání rukou, ale spousta Němců dorazilo na loňský Capri sraz pořádaný v Čechách! Letos jsme taky obdrželi cenu za nejvíce zastoupený zahraniční klub – věnec buřtů s preclíky. Ondra Truc pak ještě vyhrál cenu za nejhezčí vůz v kategorii původní Capri Mk II v rozšířené verzi, takže česká vlajka vyvěšená Kubou nad naším party stanem mohla hrdě plápolat.

Jak se s Capri jezdí? Samozřejmě s půjčeným ne moc rychle. Navíc ten „můj“ z nějakého důvodu při průjezdu na vlnách silnic škrtal zadním kolem o blatník, takže v Čechách jsem jel spíše se staženou prdelí. Proti všemu v mém stádu jsem si připadal tak nějak obepnut a uzamčen autem samotným. Největší problém mi mentálně dělalo toto:

Ani dnes bych si ještě neodvážil tvrdit, že rychlost trefím naprosto v pohodě, protože ten posun všech kvaltů doprava v žádném jiném autě prostě nemám a dosud jsem jej nikde nezažil. Snad nejhorší bylo, že jsem jednou hned na začátku cesty málem zařadil zpátečku místo dvojky. V Německu se mi pak ještě povedlo začít menší zácpu, když jsem se pořád trefoval rovnou do čtyřky, místo vlastně bůhvíproč dvojky při rozjezdu z křižovatky. Vzhledem k té šetrné jízdě jsem vlastně až na posledních patnácti kilometrech dokázal najít hravost motoru začínající někde a 4000 otáčkách. Tahle úroveň je pro mě ve většině mých aut díky objemům motorů a mému šnekoidnímu stylu jízdy dlouhodobě nedosažitelná a za hranicí dobrého vkusu.

Capri i dnes dokáže vzbudit emoce a na okreskách se s ním dá užít hodně legrace, byť v sériové výrobě proti konkurenci nebyl ke konci své éry nějak zvlášť technicky vybaven. Já osobně bych si vybral první sérii ve dvoulitru pro její  syrovou opravdovost vycházející z jednoduché konstrukce, drsného zvuku motoru a jeho síle v porovnání s poměrně nízkou váhou, kterou musel rozjet. Jestli však preferujete více méně či úplně sportovní vzhled, máte možnost pořídit si ve fabrickém vyhotovení různě drsně vyhlížející podoby. Pokud si někdo chce Capri pořídit, naši odborníci doporučují vyhnout se nižší motorizaci ve snaze docílit nízkou spotřebu.

Ještě jsem po víc než týdnu nestačil vybalit všechny propriety, které jsem vezl na můj hajlajt veteránské sezóny, ale napsat reportáž se donutit musím. Rád si připomenu všechny pocity, které jsem 13. Července zažil v Křenovicích.

Tak nejdřív trochu panika – zapomněl jsem zajistit identifikační pásky na ruku umožňující vstup do skanzenu ve Vysokém Chlumci – letošním cíli Křenovické jízdy. Zjistil jsem to navíc až pár kilometrů před Křenovicemi, když mi zavolal Jirka. Jelikož je ale všechno zlé na něco dobré, nahradili jsme pásky barevnou stuhou z postaršího něčeho nařezaného na dlouhé pruhy, a ty byly jistě lépe ekologicky odbouratelné, než pásky jak na hudebním festivalu.

Taky když jsem převzal nálepky se startovacími čísly, bylo mi najednou ouzko. Nějak jsem zapomněl reklamní agentuře říct, že nálepky nemají být zevnitř skla a na problémek bylo zaděláno.

Možná se divíte, proč se tady rozepisuji o věcech spíše organizačního charakteru, než že bych na poslední chvíli drtil wikipedii za účelem nabiflování co nejvíce informací, které mohou být použity při testu. Taky jsem mohl psát o tom, jak jsem leštil soutěžní auto. Nic z toho jsem nedělal, protože tentokrát mě KHVK přizval do svých řad, o tom článek jinde, a abych jim s pomohl s organizací závodu. No velká to čest pro mě. Věc měla ovšem další rozměr, já byl vybrán, abych celou událost moderoval!! No a to jsem netušil já, natož nikdo z KHVK, že se do takové činnosti ponořím zcela a že mě to bude tak úžasně bavit! Člověk holt nachází talenty celý život.

Letos jsme (už můžu psát JSME) do závodu přinesli několik novinek a několik novinek se stalo i nám. Jednak byl závod poprvé zařazen do Putovního poháru AHVCC AČR, a dále do Mistrovství Jihočeského kraje. Tím přibylo nad závodem střežící oko sportovního komisaře AHVCC AČR, které muselo některé amatérské, byť zábavné, rysy závodu okřesat. Nakolik to bude přínosem, ukáže čas. Poprvé se jízdy účastnilo tak velké množství aut (130 účastníků závodu, cca 170 aut na place), že se musela přizpůsobit organizace a bohužel ubrat od některých standardů. Poprvé jsme zařadili do atrakce kulturní vložku. Dovolil jsem si sesbírat 50 svých fotografií z veteránského prostředí a vystavit je. Lidi se na ně dívat chodili, nekoupil však nikdo nic. Zřejmě nejsme uvyklí utratit pár korun na podporu klubu a mít z toho památku od umělce, jehož věhlas za pár let jistě dosáhne světových parametrů …… no neříkejte mi, že jsou tak hnusný!

Další částí kulturní vložky bylo dioráma „Opel Rekord P2 nalezen ve stodole“. Jen tak, pro legraci.

Další novinkou bylo pár reakcí, že 200 korun za vstup, ve kterém je jídlo, pití, papíry, inkoust a podobné organizační potřeby (pořadatelé pracovali zdarma) je moc. Asi budeme muset vstupné zvýšit, aby pán snažící se již od rána zasít mezi nás sémě špatné nálady příště raději nejezdil. Nota bene pokud jsou pravdivé řeči, že jeho veterán vlastně žádným veteránem není, že jde o repliku se soudobým motorem, na jehož náraznících se objevily veteránské značky za bůhví jakých okolností. Nevím, neřeším, je mi to putna. Jestli se nebavil, je mi jej líto. To samé se týká lidí, kteří závod brali až příliš vážně (možná je to ovšem znak prestiže Křenovické jízdy!), doráželi na organizátory s žádostí o přepočítání bodů a dokonce prý podali stížnost na vyšší místa. Takže někdo si do rejstříku pocitů zařadil rozmrzelost, asi i zklamání, u mě je to jen a jen lítost, že si někdo zkazí náladu.

Ano, asi se dalo i jinak, budeme se muset zamyslet nad hodnocením a vyhlašováním a vylepšovat systém organizace a určitě se s tím popereme. Jen mi přijde škoda zamračit si hezký den. Pro mě osobně je radost už jen s autem někam jet. Jestli k tomu ještě někdo přidá něco navíc, jsem jen rád. Samozřejmě tím zakrývám naprostý nedostatek znalostí z historie automobilismu, reálií jednotlivých  vozů, ambicí někam to dotáhnout …… dokážu ovšem žít i bez toho.

Ve výsledku já osobně hodnotím akci jako velmi povedenou, se zachováním již věhlasné přátelské atmosféry, v níž se setkají punkeři od Fordů přes embéčkáře až po manžely Veverkovy v jejich prudce zelené předválečné cinkající Aerovce 662. Apropo manželé Veverkovi. Ti zcela svou noblesou, příjemností a širokým úsměvem vytvořili dokonalý protiklad všech nespokojenců a bručounů. Závidím každému, kdo se kdy s nimi potkal a potká, tak úžasní lidé to jsou.

Výsledný pocit? Uspokojení a radost. Doufám, že ji najdete i na fotografiích. Ty letos nejsou moje, ale Aleše Zemana, souklubovníka, díky za ně.