Stříhám si na ruce červený pořadatelský plastový pásek, únavou se mi trochu třesou ruce, ale uvnitř se mi tetelí spokojenost a radost. Vrátil jsem se domů z brněnské Classic Show. Již potřetí. Jaké to bylo?
Potřetí jsme s kluci Truci naložili auto na vlek tentokrát BMW Touring 1802 z roku 1972. Zvolili jsme jej jednak pro jeho zřídkavost až raritu na českých silnicích, tedy abychom lidem představili co nemají možnost vidět každý den, jednak pro jeho kompaktní rozměry.
Letos jsme totiž rozšířili náš nabízený sortiment a musel se nám tak na stánek vejít i stůl. Na něm naše návrhy nálepek, omalovánky, plakáty, pexeso, autoplachty prodávané na nově otevřeném ešopu Veteráni na Truc a vedle něj trička. Taky naše návrhy. Nějak se po večerech musím tvořivě vybít.
O exponátu roku, prvním brněnském automobilu Omega se určitě leccos dozvíte buď na oficiálních stránkách Classic Show nebo jistě v Motor Journálu. Taky o zajímavém, až bizarním kabrioletu Škoda 440 se toho dozvíte spoustu jinde. Mně kromě nich nejvíce oslovily Rolls Royce Pavla Arnolda z Veterán.sk, teakový Delahaye nebo Mercedes 450 SLC v rallye úpravě Vladimíra Míčka. O něm bude ještě řeč.
Ameriky již tradičně zabírali dvojnásobek místa a téměř celou jednu výstavní uličku, tento stát prostě musí o sobě dát vědět všude. Ovšem přecházel z nich zrak, připomínaly mi pražské baroko. Nabubřelé, efektní, oslňující. Ještě že za nimi postavili Corvettu a závodní repliku Fordu Capri Karla Kostroně, který za nimi rozhodně nesplynuly s podlahou.
Zaujala mě i knížka o automobilech Wikov, encyklopedie každého prdu o této značce a továrně. I když byste ji v životě celou nepřečetli, v knihovně se bude rozhodně vyjímat jako skulptura.
I letos poklidné procházky mezi exponáty přerušovaly módní přehlídky Salónu první republiky. I když jsem nikdy žádnou neviděl, mám je rád. Na chvilku si totiž můžeme na stánku odpočinout, dívají se na ně snad všichni ostatní. Tak mě ale napadá, kdy už konečně někdo představí modely let poválečných? Připomenout si modely zakouřených stranických funkcionářských tesilových obleků, „vzdušné“ dederonové košile nebo džísky po vzoru Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka ve správném podání s nadhledem by také jistě zaujaly. To mám všechno dělat já?
Řeknu vám ale, že stát na nohách celkem 24 hodin + další 3 večírkové je docela záhul. Jsem proto vždycky rád, když si mohu popovídat s někým z fanoušků nebo kamarády, abych na tu bolest na chvilku zapomněl. Musím trénovat a abych se mohl těšit na příští ročník. Určitě na něm nebudeme chybět.
