Jeden dubnový víkend jsem trávil s kolegou Jirkou a dalšími přáteli na jeho chatě na Moravě. Jeli jsme mým Goldiem, abychom si užili plavnou jízdu zvlněnou krajinou a také dojeli stylově na veteránskou burzu v Mohelnici, o které píšu v jiném příspěvku.
Po posledním servisním zásahu na Goldiem ve snaze vylepšit, resp. zfunkčnit, jeho schopnost jezdit ve tmě (prostě opravit světla) narušen byl jeho elektrický ekosystém natolik, že mi místy nefungovaly blinkry. Do odjezdu se mi nepodařilo zajistit návštěvu nemocnice, kde by závadu odstranili, a tak byl můj vztah ke Goldiemu narušen obavou a pochynosti o jeho schopnosti plnit své povinosti druhého rodinného vozu. NEměl jsem jej tolik rád, jako když funguje bezvadně.
Večer před odjezdem jsem měl vidění, že odstranění závady pomůže „masáž“ výstražných světel, neboli je párkrát popřepínat. To se mi osvědčilo v dřevní minulosti, když jsem Goldieho dostal hotového po totální renovaci. Ráno se mé vidění potvrdilo a závada byla odstraněna. Radostně jsem se rozjel za Jirkou na místo srazu a pln lechtivého pocitu kolem žaludku napadla mě následující úvaha.
A tak mě napadlo: s autem je vztah jako s milenkou. Většinu času jej mám rád. Když má nějakou poruchu, je to jako bych se s ním pohádal. Jezdím s ním méně rád, netěším se na něj. Nepohladím jej, snažím se na něj nemyslet. Jakmile je však závada odstraněna, je auto k zulíbání, chmury jsou ty tam, nebe blankytné, stromy zelené, ryby v řekách se na mě usmívají a já jej řídím spokojeně. Naplněním nádrže až po okraj jako bych simuloval postelovou akci po každém dobrém usmíření následující.
Jinak jsem normální.