Začátkem května jsem psal, že jsem měl víkend jak víno. Že jsem za ty dva dny stihl absorbovat čtyři veteránské podněty. Ono jsem je sice zažít stihl, ale napsat o nich něco kloudného zas nebylo tak jednoduché. Obzvlášť pokud zažijete dva zážitky dostatečně intenzivní na to, aby se vám vryly do dětské části duše, ale při konfrontaci s jinými „znalci“ si připadáte trochu jako …. no jako idioti.
Ty dva zážitky týkaly se totiž automobilů nákladních, automobilů Tatra, automobilů na veteránských značkách, ovšem ani jeden nebyl ve stavu „jako-by-sjel-z-výrobní-linky“ a oba byly tak nějak upravované.
Úpravy přitom pozměnily vozy v rámci jejich technických možností tak, aby lépe sloužili zvolenému účelu. Ten byl ovšem jiný, než původně zamýšlený při konstrukci vozu. Pro samotného majitele nebo uživatele ovšem znamenaly podstatné zvýšení užitných možností s ohledem na současné funkce vozidel. Nikde není psáno (díky bohu!), že s veteránem smíte jen jezdit na srazy a soutěže, a že jej nesmíte například zapřáhnout do práce. To je asi v příkrém rozporu s užitím třeba předválečných vozů nebo nejdražších technických památek automobilismu. Na druhé straně jsou youngtimery. Často jsou používané k dennímu provozu, někdy i na veteránských značkách. Účel prostě předčí formu a kdo je jiného názoru, je to jeho věc.
Tak jsem si zodpověděl otázku užívání veterána v provozu. Zbývalo už jen vyřešit teoretický „problém“, jak vnímat vozidlo vzniklé prý na základě historické dochované technické dokumentace údajně někdy v dřevních dobách československé normalizace, pro údajně historické složky obrany státu. Obzvlášť pokud dílenské zpracování vozidla nekorespoduje s jemnou filigránskou mechanikou, na kterou jsme tak pyšní. Také obzvlášť, pokud po veřejnosti kolují informace, že podobné vozy ovšem menších rozměrů než jsou na oné dokumentaci „našli“ ještě další dva majitelé někde v hlubinách zapomnění a po oprášení je vytáhli na světlo boží. Což jim nikdo „soudný“ nevěří. Nevěřit bylo vždy velice jednoduché, nevyžaduje to žádnou práci.
Pak jsem otevřel jarní číslo Auto Motor Sport Classic a v něm článek o Paulussen Beradino, kteréžto vozidlo si v Německu, na podvozku Porsche, vyrobil jistý Johannes P. Paulussen. Auto na fotkách vypadalo dobře, navíc proti našemu „speciálu“ obsahoval vícero prvků z jiných vozidel. Historický šmrnc nepochybně mělo, protože bylo vyrobeno v době veteránské podle směrnic FIVA.
Třeba bychom mohli vymyslel novou kategorii veteránů, např. Homemade Historic, a do ní jednu naši Tatru zařadit. Konkrétně ji bychom pak mohli nazvat Tatra 805 Spešl. Uznejte, že tento název zachovává světovost, přitom přihlíží k místním jazykovým specifikům. Zdůvodnění existence a legálnosti veterána jsou na světě, teď už jen zbývá onen vehikl popsat. To ovšem vždy lépe zařídí obraz, nejlépe „hejbací“. Prohlédněte si tedy mé krátké video z jízdy tímto unikátem pana Nováka.
A zde je ještě pár fotek, aby byl účinek dokonalý. Pokud se samotného účelu tohoto vozu týče, je v podstatě prostý. Potřebovali jej psovodi, aby se pohodlně se psama – nejčastěji vlčákama – vešli na korbu a mohli komunikovat během jízdy s řidičem. To jim Tatra 805 neumožňovala a jiné vhodné vozidlo zřejmě neměli. Mohli bychom se také bavit o smysluplnosti vozu, o jeho originalitě, estetičnosti či úrovni zpracování, ale to až pokud nebudume mít opravdu co na práci, že?
Bylo by hezké zachytit někde vzpomínku skutečného uživatele na toto auto. Pokud někoho takového znáte, budu rád za každou infrormaci.
P.S. O té druhé Tatře také napíšu, brzy