Navštívil jsem onehdy známého. Je známý svou tolerantností vůči různým automobilovým značkám, přesto věrný je jen jedné. Až dosud u něj v garáži nebylo místo pro nic jiné, než pro zástupce té jediné.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem nyní vstoupil do garáže a do očí mě praštil – Ford Capri Mk III 2.0S. Co to má znamenat? Přesedlal snad? Zanevřel na BMW kvůli zahájení výroby modelů s hnanou přední nápravou?
Důvod byl prostý. I přes veškerou snahu prorazilo bílé Capri veškeré obranné linie zásad mého známého, když se zaútočilo na jeho city. Nebyla to ovšem jeho manželka, jak byste snad očekávali, byla to tragédie skutečná, živoucí.
Majitel vozu v rozloženém stavu po laku totiž bohužel umřel. Nedávno. Kolem čtyřicítky mu bylo, už kácejí i v našem lese. Jelikož se můj známý znal s rodinou, začal bratr zemřelého na něj naléhat, aby si auto koupil.
Můj známý se bránil. Nabízel, že pomůže s prodejem auta. Odmítal jej jako dar na památku po zemřelém. Odkazoval na věrnost své značce. Nic mu to nebylo platné, apel na lidskost a soucit nakonec musel zvítězit. Cena Fordu byla sice vzhledem k těmto okolnostem výrazně nízká, spíše symbolická. Možná namítnete, že v rozloženém stavu dostat auto, navíc neznámé, je až příliš velké dobrodružství. Památka a slib auto uvést do provozuschopného stavu, dokončit dílo zesnulého, však jsou nejspíše největším závazkem mého známého.
Z přátelství k předchozímu majiteli, z lásky k starým automobilům.
