Znáte ten pocit, když si vezete nové staré auto? Něco jako když si rozbalíte vánoční dáreček, novou hračku, sbalíte novou babu? Něco takového jsem zažil nedávno s guru Vladimírem.
On se po té spoustě aut, které kdy vlastnil nebo jen řídil, rozhodl, že kromě roadstru MG B chce snít „už jen“ o Jaguáru E-type. Nepravidelně, ale často brouzdal po inzercích, pozoroval vývoj cen a hledal Etajp přesně podle jeho představ. Musí to být kupé, nesmí mít americké úpravy, nesmí stát raketu, nesmí ale být na prach, práce na něm se neštítí, spíše naopak. V neposlední řadě se mu nechtělo pro auto jet až někam do Holandska, či Švédska.
Minulý čtvrtek mě požádal o asistenci a tlumočení o jednom takovém nalezeném kousku z mobile.de. Fotky ukazovaly vůz ve velmi slušném stavu pro renovaci. Byť byl přivezen před třemi lety z USA, byla to jeden-a-půltá verze z roku 1967, kterou ještě nepostihly ony hyzdící předpisy, za co je spousta českých veteránistů považuje. Interiér vypadal jak z nového vozu, ale znáte to – fotky lžou víc než obhájce masového vraha.
Cena byla příznivá, snad až příliš. Obávali jsme se proto efektu Mercedes Benz 190 SL, kdo však nic nevsadí, nic nevyhraje. Zavolal jsem. Prodávající mluvil dobře anglicky s typickým německým přízvukem, nikoliv tureckým, to bylo dobré znamení. Jeho slova však zarmoutila naše nadržené ego, protože prý už vůz rezervoval nějakému rakušákovi, a to do neděle. Na dotaz, jestli by jeho mravné přesvědčení nenapravilo několik bankovek navíc, neodpověděl podrážděně, nicméně mi pevně a docela přesvědčivě sdělil, že jeho slovo platí a není se dál o čem bavit. Neděle to jistí.
Jistí, jenže ne když jste nejistí, ba až skeptičtí. Skepsi potvrdilo několik nezvednutých telefonů v neděli večer. „V pondělí to ještě zkusím a uvidíme“ říkal jsem čím dál smutnějšímu guru Vladimírovi. Kupodivu to na poněkolikáté vyšlo, prodávající Stephan telefon zvedl a já začal švitořit, jestli si tedy zítra pro auto můžeme zajet. Ať se ptám trochu zajímavě, ne ustrašeně již s předpokladem neúspěchu, no ne? Asi bude něco pravdy na rčení, že pokud se cítíš být vítězem, jsi vítězem, protože Stephan mi odpověděl, ať klidně přijedeme. Raději jsem se několika dotazy zkušeného vyšetřovatele typu „Opravdu? a On si to ten Rakušan nekoupil?“ ujistil, že slyším dobře. Všechno však nasvědčovalo tomu, že Stephan opravdu drží slovo a jelikož jsme byli druzí v řadě a Rakušan chtěl pouze prodloužit rezervaci o další týden, upřednostnil nás. Drží přece slovo.
Pořád vám však zvoní spousta připomínek, na co si dát pozor a že to celé ještě nemusí vyjít, přestože nějaký cizinec vám dá své slovo. Jejich další série odpadla, když jsem obdržel potvrzovací mail s místem setkání nedaleko Mnichova. Inu dobře, máme vlek, máme peníze, uděláme si tedy výlet do Mnichova hned druhý den. Guru Vladimír mě hned na začátek upozornil, že můžeme zpátky jet také s prázdným vlekem, že není nutné za každých okolností auto koupit. Na webu například chyběla fotka předku, bůh ví jak je na tom motor a co všechno na obrázcích nebylo vidět, že ano. Člověk prostě nesmí být hladový a nadržený, jinak se mu s velkou pravděpodobností povede koupit strašlivou paštiku a zdarma k autu dostane balení zcela nového neštěstí a stresu, dva v jednom.
Nic takového se nám nestalo. Vladimírův Jaguár je příjemně okysalý, lak vyšisovaný, interiér naproti tomu opravdu stačí jen umýt a ponechat jemnou patinu, gumy jak přímo do výrobce a hlavně má zdravou podstatu – prahy, nosníky, podlahu, rám apod. V Stephanovi jsme pak kromě tvrdého obchodníka poznali příjemného majitele sbírky 20 mercedesek a jaguárů a třeba i dalšího parťáka na Křenovickou jízdu. Však víte, jak se Němcům u nás líbí…
Cestou zpět jsme si s Vladimírem užívali časté pohledy dozadu, kde Jaguár trůnil na platu, obdivné pohledy kolemjedoucích a jejich zdvižené palce, ale hlavně onoho slastného pocitu nové hračky, nového začátku další renovace auta a splnění jednoho velkého snu. To znáte, že?
