“….na 37,5 odbočíme doprava”
“Kolik?”
“37,5”
”óká, 37,5”
…. “třicet nula …..třicetpět nula …..třicetsedm nula”
“dobře, ještě pětset, pak na téčku doprava. Ty vole, zas nás dojel ten Golf, pusť ho”
“Zajímavé, že jede doleva …. Kolik nám zbývá času do RZ?”
“Na 4 kilometry 12 minut, takže v pohodě. Po dalším milníku dáme čurpauzu“
Ještě pořád mi zní přibližně stejné dialogy ze včerejšího zimního rallye Kokořínsko Historic 2014, kterého jsme se s mým parťákem Jirkou účastnili, oba dva v životě poprvé. Během týdne to chvilkami vypadalo kvůli nemoci Jirkovy dcery, že pojedu sám. Naštěstí tahle smůla byla zažehnána. Nechci si ani představit, jak bych četl itinerář, měřil a hlídal vzdálenosti a hlavně přepočítával čas a rychlost.
Četl jsem o tomto druhu rallye několik článků, ale pořád mi ten systém nebyl jasný, pořád jsem nechápal o co pořádně jde. Za samozřejmost všichni autoři článků považovali tripmastry, stopky, na obrázcích bylo vidět desky s klipy na přidržení papírů, kalkulačky, lampičky, kombinézy a další propriety dodávající jezdci téměř lesk kosmonauta. Nic z toho jsem neměl a ani nemínil kupovat. Takových koníčků, po kterých mi zůstaly doma haldy materiálu a pomůcek k ničemu, jsem už zažil dost. Nejdřív vyzkoušíme, co a jak, pak budeme možná nakupovat.
Když jsem však sám dorazil do kempu ve Mšenu a začal se srovnávat se všemi vozy a profi vybavením jezdců, lehce se do mě pustila nervozita. Poslední kapka měla podobu šipkového itineráře v tabulce s hromadou čísel, které mi připomínaly malby v pyramidách. Naštěstí jsem už velký kluk a uvědomil si, že se nemám posrat dopředu. Naopak jsem si z toho udělal nejdůležitější pravidlo účasti v téhle soutěži:
Nekoukej na jiné. Nekoukej co používají, nesrovnávej se s jejich autem, nedívej se kam a jak rychle jedou a nepřemýšlej proč.
To není poučka zajišťující pouze duševní pohodu, ale umožňující slušné konečné umístění. Nikdy totiž nevíte, jak komu auto funguje, jestli se všemi těmi přístroji umí pracovat a hlavně jestli nebloudí. To se nám docela potvrdilo, protože vás například mohou zmást soutěžní auta jedoucí v protisměru nebo odbočující do jiné odbočky než chcete jet vy. V prvním případě však vozy jedou v protisměru protože mají za sebou delší úsek trati, startovali 45 minut před vámi a trasa je holt zavedla na tu samou silnici, ale opačně. V druhém případě jednoduše posádka chybovala. S přibývajícím časem přichází ke slovu únava a nesoustředění, já jsem v poslední etapě už sotva vnímal navigátorovy pokyny. Nám samotným se taky podařilo zmást asi tři posádky, které tohoto pravidla nedbaly a vydaly se s námi na špatnou cestu. Úplně jsem v kvílení gum při otáčení slyšel jejich kletby.
Co se auta týče, byl jsem s mým Zbigniewem nadmíru spokojen. Malý vůz slabého výkonu si liboval v úzkých nitěnkách třetí třídy, kterými je kokořínsko doslova protkáno. Sedmset kubických centimetrů v motoru typu sparing partner (boxer má válce proti sobě, tady jsou jen dva ležaté válce vedle sebe, takže proto ta přezdívka) si hravě poradilo s krutými stoupáními mezi pískovci a naopak nás síla (nebo spíše slabota) motoru nelákala k rychlostnímu závodění. Průměrná rychlost 37 km/h pro celý závod umožňovala se během etapy i v klidu vyčůrat, čehož jsme my s Jirkou využívali docela často. My jsme, dá se říct, tedy s prominutím, závod prochcali. Furt lepší než jej prosrat, no ne? Myslím, že právě zlákání k radostnému skotačení vozy se silnějšími motory zapříčinilo častější bloudění jiných posádek. To pak vedlo k penalizacím za příjezd ke kontrole ze špatného směru nebo k příjezdu ke kontrole, když už tam dávno nebyla. To se stalo jednomu kolegovi v BMW, který najel po špatném odbočení asi 15 km a byl na konci startovního pole. A Golf zmíněný na začátku? Předjížděl nás v první etapě asi pětkrát, pokaždé v závratném tempu a otáčkách motoru přehlušujících i náš docela hlučný agregát.
Vniřní hlučnost byla asi jedna ze dvou nevýhod malucha. Druhá bylo přece jen menší pohodlí proti větším autům, které v kombinaci s řevem motoru způsobovalo onu únavu. Večer mi hučelo v hlavě jak za mladých časů po diskotéce. Další soutěžní vybavení nám, jak jsem naznačil výše, chybělo. Denní počítadlo kilometrů jsme ovládli až těsně před závodem, čas jsme měřili hodinkami v telefonu. Oba telefony se nám ovšem při třetí etapě už vybily a nemaje dobíječky, museli jsme nakonec použít notebook a jeho systémové hodinky. Hodně nám pomohla v noční etapě obyčejná čelovka. Proti některým jiným vozům, např. Škoda 110 LS a VAZu 1201 Žiguli, měl Zbygniew ještě jednu netušenou výhodu – denní počítadlo kilometrů měří na stovky metrů, nikoliv jen na celé kilometry. To se to pak jelo!
Kokořínsko Historic je veliká zábava. Krajinu trochu znám už z dřívějška a už dávno jsem si říkal, jak by bylo fajn se projet s veteránkem po Kokořínském dolu, v malebných zákoutích s roubenkami, polorozbořenými domy, jezírky, anebo potůčky linoucími se mezi pískovcovými útvary. Ovšem pozor, popsaná romantika je těžce vykoupena nekvalitou silnic připomínající místy opravdickou Šestidenní.
Příjemným překvapením bylo sponzorské zázemí závodu, kdy každý z účastníků dostal již před závodem docela potřebné motoristické drobnosti a po skončení na památku nějaký ten pokál. Já vím, že zkušení borci to mohou považovat za veteš, já jsem v tomhle malé děcko a cingrlátka miluji. Organizačně Aleš Hodouš a jeho boys zvládli závod přes rekordní počet účastníků výborně. Všichni věděli co mají dělat, nezaznamenal jsem ani náznak nervozity nebo pnutí, který se při obdobných podnicích může objevit.
Letošní rallye poznamenala nepřítomnost sněhu. Vladimír Putin si asi stáhnul všechen na olympiádu a malé středoevropské národy opět okrouhali. Já říkám „Díky Bohu“(což je skoro to samé jako „Díky Vladimíre“), protože už tak byl závod pro mě, jakožto prvničku, docela náročný podnik. Ne že bychom sníh nezvládli, možná by nás to dokonce méně drncalo. Jen by to bylo možná příliš mnoho prvních zkušeností najednou. Takto jsem rád, že jsme se naučili číst šipkový itinerář, že jsme s autem neměli žádnou závadu pro celých 300 km(!) a že jsme nakonec skončili na nádherném 14. místě ze 40ti posádek (!!).
Až si koupíme tripmastra, teš se, Aleši Urbane, vítězi letošního ročníku!
