Letošní zimu jsme opět doufali, že pojedeme Kokořínsko historic rallye na sněhu. Organizátoři moudře posunuli termín z obvyklého začátku února blíže k jaru, kdy v poslední době je větší pravděpodobnost tuhé zimy, aby mohlo zmrznout co nejvíce kytek. Nicméně ani tentokrát se nezadařilo. Víkend před i víkend po nadělilo jak blázen, a zrovna v ten správný víkend byly teploty lehce nad nulou.
Také bylo letos méně posádek (20 proti 45 z loňska) a měli jsme co dělat, abychom našli vůbec vyhlášení závodu. Do třetice byly kratší i etapy (80km proti 150 vloni). A nakonec jsme ani sponzorské dárečky nedostali. Bůhví proč to všechno bylo, nebyl čas se organizátorů zeptat.
Ani v tak komorné atmosféře však organizátoři nezklamali a dokázali vytvořit dle mého názoru kvalitní závod se zajímavými orientačními oříšky a s nastavenou průměrnou rychlostí 40km/h jsme měli pořád co dělat. Žádné velké zastavování před koncem RZ, žádné pohodové čurání kdykoliv se zachtělo.
Naše posádka si vylepšila zážitky z jízdy ještě opakovaným odstraňováním závad na technicky (asi až příliš) dobře připraveného Fiatu 127a. El Navigator y mecanico Jirka přišel na pravděpodobnou příčinu chcípání na volnoběh a nemožnosti nastartovat s teplým motorem až den po závodě. Prvně se nám to stalo hned na první, noční, etapě, kdy jsme ztratili 10 minut přímo v RZ, tudíž jsme dojeli pozdě a nabrali plný košík trestných bodů. Druhou etapu jsme rovnou zahájili odtlačením vozu přes startovní čáru a rýpáním se v motoru na přilehlém parkovišti. Ve třetí etapě nám to chcíplo čtyřikrát, tentokrát nejen při dojíždění do křižovatky, když jsem prostě nestihl vytáhnout sytič, ale už i během jízdy pod plynem.
Už ani nezjistíme, jestli příčina skutečně tkvěla ve vadném kondenzátoru, na což přišel Jirka až v neděli, protože dnes už Fiata nevlastníme, přes Aukro jsme jej poslali do světa. Ne snad ze zklamání z umístění, ale tak nějak nás přestalo bavit do něj cpát peníze bez viditelného výsledku. To se někdy stává.
Jak jsme nakonec skončili? Patnáctí z dvaceti, jak si „vtipně“před závodem stanovil Jirka. Kdysž něco moc chceš, ono se to vyplní …. Za námi zůstali ještě větší smolaři, např. s Trabantem, kterému snad v noci z pátka na sobotu udělali komplet generálku. To se taky někdy stává.
Ale jak napsal kamarád na Facebook: „Bojovali jsme až do odhalení závady, nevyhráli jsme pohár, ale sami nad sebou, že jsme to nevzdali“. Zábava to stejně byla obrovská, jako vždy.
Statistika praví, že v každém lichém ročníku se umístíme výborně. Takže příští rok…..!
