Divím se, že jsem o něm ještě nepsal. Je mé v této době nejstarší funkční auto. Jeho pořízením jsem věkově klesl hluboko pod hladinu dosud pořizovaných aut. Můj Opel Diplomat se jmenuje Adam. Jednak po stvořiteli této značky, jednak proto, že je první mezi mými Oply. Navíc je to Diplomat A, takže se jinak ani jmenovat myslím nemůže.
Pořídil jsem jej výměnou za Maximiliána (Mercedes Benz 420 SEL W126 a Herberta Mercedes Benz 380 SEC W126). S oběma čínami jsem se duchovně rozžehnal již dříve z osobních důvodů, takže jsem neměl problém zachovat si při podpisu směnné smlouvy klidnou tvář a popřát novému majiteli mnoho šťastných kilometrů. Podotýkám, že vozy byly po technické stránce v pořádku, neprodával jsem je pro blížící se technickou katastrofu.
Adam byl vyroben byl v roce 1964. Opel tehdy začínal řadu malých amerik, tj. vozů s americkým charakterem určené pro evropský trh. Proto má Adam koncernový osmiválec od Chevroletu, včetně jeho nápisu, velké rozměry ve všech směrech, trochu neohrabaný pohyb, nelibost v kroutících se silnicích a automatickou převodovku Powerglide. Dvoustupňovou!
Pokud byste mysleli, že se na naše území dostal v rámci dějinného stěhování ojetin směrem na východ v letech devadesátých, tak se velice pletete. Adam přijel do Československa již v roce 1967. Tady se pomalu tvoří pořadník, aby se člověk dostal do pořadníku na smrtelnické auto, tady je benzínu tak akorát pro pár vyvolených a ono se sem doveze něco tak nestoudně velkého a žravého? Inu, je to tak, kdybych neměl velký techničák, nevěřil bych tomu.
Ba co víc, vůz si nechala přivézt invalidní důchodkyně. Nepředstavujte si však nějakou babičku, naší důchodkyni bylo 27. A aby to nebylo pro nebetyčnou závist dost, v papírech se skví razítko „Omezení převodu nevyznačeno“. To znamená, že pokud se majitelka rozhodla vůz prodat, mohla tak učinit zcela svobodně. Jev, který nebyl na tu dobu myslím rozhodně obvyklý. Spíše jste mohli doma uvítat esenbáka na kontrolu, jestli zboží dovezené ze západu pořád ještě máme. Rád bych zvěděl okolnosti těchto výhod, mohu si je zatím jen domyslet v návaznosti na příjmení majitelky spájené dodnes s rodinným klanem ovládajícím pouťové atrakce. Nedávno jsem se ovšem dozvěděl, že to byl obvyklý trik, jak se vyhnout clu či nějaké dani. Invalida sice papírově automobil vlastnil, ale prdelku si přece jen vozil maximálně ve Velorexu. Jakoukoliv informaci z této „právní praxe“ uvítám.
Vůz dával dohromady předchozí majitel, alespoň co do motoru. Jeho předchůdce zase nechal opravit interiér, který je v krásné kůži bez poskvrny nebo chyby. Na mně nyní zůstaly drobnosti jako jsou interiérová lampička nebo tlačítko otvírání oken. Ano, Adam má okna v proudu.
A jakže se s ním jezdí? Je to ohromná loď naklánějící se do zatáček jako v rozbouřených vlnách, dokáže se pořádně rozjet, ale tenký věnec volantu vám při nerovnostech nebo korekcích směru neposkytuje úplnou jistotu, že zůstanete na silnici. To je ovšem vyváženo ohromným cestovním luxusem a komfortem cestování na rozlehlých sedadlech. Právě tato vlastnost zřejmě podnítila předchozího majitele k absolvování cest na rodinnou dovolenou do Španělska nebo Černé Hory ještě před třemi lety. Docela odvaha na to, že vůz nedisponuje bezpečnostními pásy. Dvoustupňová převodovka jemně cukne krátce po rozjezdu a poté už plynule 5,3 litru v motoru zvyšuje otáčky až do třeba 150 km/h. Tuto rychlost vám tachometr znázorní již rafičkou červené barvy, která se plynule v nižších rychlostech mění na oranžovou a až zelenou někde pod padesátkou.
Celkem bylo vyrobeno 9152 kusů Diplomatu a není radno si jej plést s typy Kapitán a Admirál lišící se motorickou a interiérovou výbavou. Diplomat byl z této skupiny zvané KAD ten „nejvíc“.
