Nebude dnes řeč o tom, jak uhánět o sto pět. Možná překvapivě ani o Škodě 105, v kterékoliv „verzi“, nebo o nejvyšší dosažitelné rychlosti Trabanta mého strýce po 20 letech cest ke včelím úlům.
Stopětka je silnice.
Začíná pro mě v Praze (jak jinak), vede mnoha vesničkami, pár městečky a končí v Českých Budějovicích. Překračuje řeky, line se podél nich, vede po březích rybníků a hlavně – točí se na ní strašně moc volantem.
V létě si přivezu domů kabriolet, Alfu Romeo Spider, abych mohl v pátek jezdit za rodinou, tam kde 105ka končí. Každý pátek tak oddělím pracovní stres od, řekněmě, naplnění života radostí z vlastních dětí (někdy až příliš), dvěma hodinami božského zážitku osamocené jízdy čerstvým vzduchem podbarvené sytým zvukem dvoulitrového čtyřválce s mírně vyladěným zvukem při pomalu zapadajícím slunci cítíce i jeho vůni.
Nejpozději kolem páté odpoledne se doplahočím z centra Prahy na její okraj ke garáži a doufám, že se baterie od poslední cesty nevybila úplně. Někdy holt zapomenu třeba zhasnout světla. Střechu zatím ponechám nataženou, nasoukám se za volant a chvilku přivykám na typické italské sezení – nohy a ruce natažené a roztažené, levý loket ven, pravou řídím volant pouze ležerně, pravé koleno se opírá o středový panel. Tímto způsobem dle mého názoru řešili tehdy u pininfarinů přirozené větrání všech přirozeně se v létě potících partií, čímž jednoduše předcházeli nachlazení z klimatizace. Jo, předkové uměli. Polohu těla na vcelku měkkém křesílku mohu i měnit, na rozdíl od dnešních superpřilnoucích a proto vypočítavě pohodlných sedadlech.
Napumpuju do karburátorů směs dvěmi ráznými sešlápnutími plynu, otáčím klíčkem zapalování a s mrazením v zádech poslouhám první škytnutí a pak rozřev jednoduchého motoru se čtyřmi červenými žílami svedenými v jedno řečiště elektrického proudu. Chvíli musím auto k životu plynem pošťuchovat, než zařadím zpátečku a opatrně začínám couvat s rukou položenou na dlouhé šaltpáce. To aby mi zpátečka nevyskočila. Pak už jen zbývá zavřít garáž, povolit dvěma koženými oky hliníkové pracky udržující pogumovanou plátěnou střechu u předního okna, zacvaknout cvočky kožené kapuce kryjící střechu po složení a…. vyrazit.
Vyrazit vstříc cestě navzdory všem prázdninovým hlavním tahům prázdné, cestě o co klikatejší o to volnější. Když dojedu automobil, v nejbližší vesnici odbočí do dvora a klidí se pryč. Nepotkám na ní policajty a stejně bych se jich nebál. Mým autem nevládne odosobněný, dokonalý, rýchlý a úsporný TDI s červeným dé a í. Má náprava je vzadu pevná a neprojíždí zatáčky jako na kolejích. Na hrbolech a dírách mi srandovně poskakuje zadek, v zatáčkách když za to vezmu, mohl bych je prodriftovat. Cítím ovšem v autě místo vlezlé vanilky čerstvě posekanou trávu, pak mláto ve schwarzenberském pivovaru, rybník i tekoucí řeku. V Neveklově, Sedlčanech, Milevsku a Týně nad Vltavou na mě kouká místní mládež, asi proto, že mi v hi-fi nehraje nejnovější muzika, ale pouze něco, co mé duši je bližší a pravěpodobně se blíží i roku výroby Claudie.
To se ale nedá nic dělat, její primární život nového vozu se překrýval s mou pubertou a tak jsme asi zvyklí na podobný, ne-li te samý, hudební styl. Mládež asi neohromíme. Ono stejně, je tady ten výfuk, který po nějaké mně neznámé úpravě v podstatě po delší trase s otevřenou střechou při hrající muzice činí cestu vcelku hlučnou a únavnou. Jednou jsem vezl 105kou maminku, abych jí ukázal la dolce vita, a litoval toho ještě před její polovinou. Samozřejmě kvůli hluku, přes který mi maninka jen ztěží mohla vyjádřit vděk nebo udílet rady do života.
Taková je tedy 105ka a já jsem si jist, že v české kotlině lze najít desítky cest, které jsou, podobně jako trasy pro inlajnové brusle, nanejvýš vhodné pro projížďku pomalou jízdou klasikem, youngtimerem, či veteránem, jak jej dle libosti z jízdy pramenící nazvete. Těším se, až se na nich potkáme.
