Rozhovor s Jardou Petráskem o La Carrera Panamericana
Jednou z forem žurnalistiky je rozhovor. Jelikož se mi dostalo velkolepé příležitosti seznámit se s Jaroslavem Petráskem, členem českého týmu připravujícímu se na letošní La Carrera Panamericana Rallye, napadlo mě taky zkusit udělat rozhovor. Doteď jsem se sportovním redaktorům a zpovídaným sportovcům smál, takové to „Tak co Kateřino, běžela jsi přímo do cíle? Tak určitěěěě, přímo do cíííííleeeeee“ mě opravdu dovede pobavit.
Ale zkus to sám, frajere, jaké to je?
A tak to zkouším. Napadlo mě však, že rozhovor o přípravách na rallye určitě s Jardou vede i jeho maminka. Jak by se tedy ptala maminka, Jardova, či mnoho jiných? Třeba takto:
Jaroušku, co sis to zase vymyslel? Pořád něco vymýšlíš …. Cos to dělal naposledy, co jsem se tak bála?
Tak to jsi tak nějak tu otázku trefil. Přesně tyhle otázky poslouchám už od doby, kdy jsem začal někdy před 23 lety skatebordovat a snowboardovat. S postupem času se frekvence těchto dotazů zintenzivnila natolik, že když jsem třeba před 10 lety začal létat na větroních a do toho strávil 3 sezony v motokárách, omezil jsem informovanost rodiny na minimum. Ale to pořád ještě šlo.
Když jsem doma oznámil, že jedeme s kamarádem Milošem Pajrem létat do Argentiny do And s větroněm, a že tam vlastně chceme lítat hodně vysoko a daleko, tak už si mysleli, že víc nevymyslím. I já si to myslel. Jinak v Andách se nám povedlo uletět 2 národní rekordy v plachtění a to 1650 km a 1750 km při cca 13 hodinových letech.
Ano, to bylo ono. A teď teda jedeš do Ameriky? Vždyť tam jsou indiáni! Jak jsi na to prosím tě přišel?
Minulý rok někdy touto dobou jsme byli podpořit Vojtu Štajfa na Arctic ralley v Rovaniemi a tam jsme se začali bavit o „Panamericaně“. Nejdřív teda já o tom, že by bylo dobrý projet panamerickou dálnici a on o závodě La Carrera Panamericana. Po chvíli jsme zjistili, že jeden mluví o koze a druhej o voze .
Při další debatě jsme už mluvili jen o voze, teda o dvou, co by mohly jet „Carreru“. Zároveň nás napadlo jet po stopách Jardy Juhana, který závod absolvoval v roce 1953 a 1954. Vojta si politicky vybral Subaru a já se rozhodl splnit si dětský sen s Porsche. Taky politicky – pro Juhana. No a výsledkem je tým 4 aut s kompletní stavbou těchto vozů, testováním, sháněním prostředků od sponzorů a koncem října start na ročníku 2014.
Prosím tě a co ta Anička Polívková, ta jako pojede s vámi v autě?
Anča je vnučka Jardy Juhana a tím pádem se jasně stala patronkou našeho týmu. Zároveň je zvědavá, co děda v Mexiku vyváděl.
Dávej na ni pozor, holka zlatá, vždyť tak hezky tančí, aby se jí něco nestalo…. A kde budete spát? A co budete jíst? Přichystám ti na každý den řízky. Na jak dlouho tam vlastně jedete?
Spát budeme jak kdo a jak kde, já asi v obytňáku. Jíst budeme burritos, a když nebude burritos, tak máme s sebou kuchaře a svačináře. Závod se jede 7 dní, ale my tam budeme nějaký čas předem kvůli aklimatizaci a přípravě. Předpokládám, že po závodě se ještě chvilku zdržíme.
A čím pojedeš? Chceš si půjčit naši Felicii? Táta ji spravoval brzdy, měla by být v pořádku.
Jedu s 911kou S z roku 72 kterou postavil automobilový závodník Jiří Fajtl v roce 2001 a roky 2002 a 2003 s ní jezdil český pohár v rallye. Auto teď prochází kompletní přestavbou dle homologace FIA pro závody v rallye a specifickými úpravami pro „Panameriku“. Potom s ní budu jezdit normální závody. Tatínkovu Feldu necháme spát v garáži.
A s kým pojedeš? Kdo to vlastně organizuje?
Jedu s Petrem Behrem „forďákem“, se kterým se teď účastníme poháru ve sprint rallye. Organizaci jsme si vzali na starosti s Vojtou, ale je to převážně spolupráce celého týmu.
Jo a vlastně hele, jak se budeš s těmi indiány domlouvat?
To ještě nevím, ale myslím, že osvědčená kombinace ruce – nohy – a nějaký to český pivko bude taky stačit.
Stejně budu mít strach, ty určitě rychlost dodržovat nebudeš. Je tam předepsaná padesátka ve městě, nebo jak se tam rychle jezdí? A to pojedeš po dálnici? Nezapomeň každé dvě hodiny si dát pauzu, jako taťka, když jedeme za babičkou!
Závod se jede poměrně velkým rychlostním průměrem a to nejen měřené úseky ale i přejezdy mezi nimi. Jedeme však za podpory místní policie, dají na nás pozor. To ne jako u nás. Prostě „jinej kraj, jinej mrav“. Osobně to máme odzkoušeno z loňska, kdy jsme celý závod absolvovali jako novináři.
A co ten odpočinek po každých dvou hodinách? Nezapomínej na to!
Maminko, to asi nezvládnu, protože bych nestihl dojet včas večer do cíle. Každý den se jede 500 až 600 km, z toho je kolem stovky kilometrů rychlsotních zkoušek. To je fofr to stíhat. Budu rád, když stihnu během servisní pauzy sníst co Jerry, náš kuchař, ugriluje.
Alespoň že ten oběd stihnete. Teplé jídlo je důležité. Chodíš aspoň někam trénovat do Sokola nebo tak?
Do Sokola, to víš že jo, intenzivně a často. Hlavně až dáme dohromady auta, tak je budeme testovat a do závodu s nimi najedeme tři až čtyřitisíce kilometrů. Na okruzích při tréninkových jízdách před závody, nebo i pojedeme normální soutěž. Musíme se samozřejmě sladit. Taky si pořádně musíme zvyknout na tequilu, takže s tou taky trénujeme.
Co to je?
Takové zvláštní palivo maminko, abychom byli rychlejší.
Aha. Ty hele, ale 500 km, to je víc než z Prahy do Brna a zpět! To zvládneš jet takhle daleko?
Samozřejme, na to jsem už dávno zvyklý. Víš že řídit mě baví už od mala. A když si cestou s Petrem zazpíváme, bude nám i veselo.
No to jo! Dobře teda, tak jeď, ale dávej si na sebe pozor a nebourej!
Mámo, budu dávat pozor jako vždy. Pošlu ti pohled.
Investování do veteránů – díl pátý a závěrečný, však ….
Náklady na udržování investice do veteránů
V minulém díle jsme se zmínili o nutnosti vzít do úvahy při investování do veteránů i nákladovou stránku. Obraz ani socha seno nežerou. Veterán je ovšem funkční stroj a má už řádku let za sebou. I když je v dobrém stavu, stárne, jeho funkčnost klesá a investice se znehodnocuje. Naproti tomu roste cena v čase. Pokud nebudeme o naši investici pořádně pečovat, nejedná se o investování, ale o vyhazování peněz nebo jen o naivní nadšení.
My jsme investoři a milovníci starých vozů, máme je rádi, proto je budeme řádně udržovat. Nejdůležitější je garáž. Bez ní nemá příliš cenu veterána kupovat. Vozidlo i po sebelepší renovaci zchřadne. Kov zrezne, guma zpuchří, olej ztuhne, elektrické spoje zoxidují. Veterán pohozený nonšalantně v trávě jako při romantické snídani je brzy kupa nepoužitelného šrotu. Ideální je hlídaná, vyhřívaná, suchá, větraná a málo prašná. Žampionová stodola sice ochrání veterána svrchu, ale o to více mu škodí zespoda. Rovnou si můžeme psát první nákladovou položku. Nemalou. Samozřejmě že něco mezi těma dvěma extrémy může posloužit dobře. Hlavně musí v garáži cirkulovat vzduch.
V další řadě je potřeba mít pojištění. U nás se jedná většinou o povinné ručení, živelné pojištění nebo krádež majetku. Havarijní je trochu problém s rostoucí cenou vozidel a jejich vzácností. Není Volga po nějakém známém papaláši, jako Volga od neznámého soudruha, ale je to pořád stejná Volga. S tímto se snad pojišťovny do budoucna vypořádají, pokud je trh s veterány někdy zaujme víc než jen jako ojetiny.
Další druh nákladů je spojen převážně s provozem vozidla, byť by jen stálo. Nejvíce se jedná o výměny oleje a jiných kapalin, brzdových destiček, výfuky, žárovky, pneumatiky, čepy, hadičky, rozvody, svíčky a další drobnosti spojené s opotřebením provozem. I když nejezdíte, je potřeba minimálně kontrolovat nemrznoucí směs a také měnit olej, či promačkané pneumatiky. Nesmíme zapomenout, že vůz stojící a spící dlouhou dobu také podléhá „samochřadnoucímu“ procesu, takže nejezdit je horší než jej sem tam vytáhnout na světlo boží a riskovat škrábnutí či nedejbože ťukanec. Riziko odstavení hrozí zejména u větších sbírek vozů, protože s rostoucím počtem aut snižuje se příležitost je projet. Ledaže byste měli aparát zkušených řidičů auta venčících. Což je další náklad. Kruh se pak uzavírá – jestliže s autem máte jezdit, musíte se postarat o provozní kapaliny, brzdy, filtry atd. Uvědomte si například, že brzdová kapalina by se měla měnit někdy po roce vzhledem k absorbci vzdušné vlhkosti. Pneumatiky se při dlouhém stání deformují, zhoršují se tedy jejich jízdné vlastnosti. Jezdíme-li s veteránem, musíme prostě započítat do nákladů také benzín a opravy. Vždy je co opravovat – upadlou páčkou počínaje, seřízením ventilů konče. Navíc i zde platí zlaté pravidlo prevence – pravidelná údržba dokáže předejít nějaké poruše, při které vysolíte většinou mnohem více.
Náklady to nejsou malé, díky nim se však investice neznehodnocuje stavem, ale jen cenou. Tato stejně v čase roste. Pak musíte jen počkat na ten okamžik, kdy se tyto dva ukazatele vyrovnají. Ekonomové tomu bodu říkají eqilibrium. Od jeho dosažení cena veterána roste.
Při počítání dále nezapomeňte započítat náklady ušlé příležitosti. Můžete parkovat sice doma, tedy zadarmo, uniká vám však příležitost vydělat si sám nějaké peníze, pokud by na vašem místě parkoval někdo jiný. V Praze se bavíme o částce 2.000 – 2.500,- Kč měsíčně! Ukrytím auta před zraky veřejnosti uniká vám třeba 5.000,- Kč za pronájem vozu na filmovací účely.
Tímto dílem náš seriál na stránkách Zpátečky končí. Shrňme si, že na veteránech vydělat lze, nejsou to ale pečená kuřata do huby padající za každých podmínek. O veterána se majitel musí starat a vynakládat na tuto péči náklady. Tyto náklady se musí do úvah o ziskovosti promítnout. Dá se vydělat mnohem více, než jinými způsoby. Veterán je hmatatelná investice a nemůže být nulová. Vždy lze prodat za zbytkovou cenu šrotu. Dnes je 4,3 Kč za kg. Uvědomili jsme si však, že téma investování do veteránů je velice rozsáhlé a zaslouží si daleko více prostoru. Toho se mu dostane na zvláštním blogu psaném Jirkou Trucem na www.investycnik.cz Určitě se zajděte podívat a sledujte jeho novinky na fejsbukovém profilu.
Autoři: Jiří Truc, Marek Odrobina
Kokořínsko Historic 2014
“….na 37,5 odbočíme doprava”
“Kolik?”
“37,5”
”óká, 37,5”
…. “třicet nula …..třicetpět nula …..třicetsedm nula”
“dobře, ještě pětset, pak na téčku doprava. Ty vole, zas nás dojel ten Golf, pusť ho”
“Zajímavé, že jede doleva …. Kolik nám zbývá času do RZ?”
“Na 4 kilometry 12 minut, takže v pohodě. Po dalším milníku dáme čurpauzu“
Ještě pořád mi zní přibližně stejné dialogy ze včerejšího zimního rallye Kokořínsko Historic 2014, kterého jsme se s mým parťákem Jirkou účastnili, oba dva v životě poprvé. Během týdne to chvilkami vypadalo kvůli nemoci Jirkovy dcery, že pojedu sám. Naštěstí tahle smůla byla zažehnána. Nechci si ani představit, jak bych četl itinerář, měřil a hlídal vzdálenosti a hlavně přepočítával čas a rychlost.
Četl jsem o tomto druhu rallye několik článků, ale pořád mi ten systém nebyl jasný, pořád jsem nechápal o co pořádně jde. Za samozřejmost všichni autoři článků považovali tripmastry, stopky, na obrázcích bylo vidět desky s klipy na přidržení papírů, kalkulačky, lampičky, kombinézy a další propriety dodávající jezdci téměř lesk kosmonauta. Nic z toho jsem neměl a ani nemínil kupovat. Takových koníčků, po kterých mi zůstaly doma haldy materiálu a pomůcek k ničemu, jsem už zažil dost. Nejdřív vyzkoušíme, co a jak, pak budeme možná nakupovat.
Když jsem však sám dorazil do kempu ve Mšenu a začal se srovnávat se všemi vozy a profi vybavením jezdců, lehce se do mě pustila nervozita. Poslední kapka měla podobu šipkového itineráře v tabulce s hromadou čísel, které mi připomínaly malby v pyramidách. Naštěstí jsem už velký kluk a uvědomil si, že se nemám posrat dopředu. Naopak jsem si z toho udělal nejdůležitější pravidlo účasti v téhle soutěži:
Nekoukej na jiné. Nekoukej co používají, nesrovnávej se s jejich autem, nedívej se kam a jak rychle jedou a nepřemýšlej proč.
To není poučka zajišťující pouze duševní pohodu, ale umožňující slušné konečné umístění. Nikdy totiž nevíte, jak komu auto funguje, jestli se všemi těmi přístroji umí pracovat a hlavně jestli nebloudí. To se nám docela potvrdilo, protože vás například mohou zmást soutěžní auta jedoucí v protisměru nebo odbočující do jiné odbočky než chcete jet vy. V prvním případě však vozy jedou v protisměru protože mají za sebou delší úsek trati, startovali 45 minut před vámi a trasa je holt zavedla na tu samou silnici, ale opačně. V druhém případě jednoduše posádka chybovala. S přibývajícím časem přichází ke slovu únava a nesoustředění, já jsem v poslední etapě už sotva vnímal navigátorovy pokyny. Nám samotným se taky podařilo zmást asi tři posádky, které tohoto pravidla nedbaly a vydaly se s námi na špatnou cestu. Úplně jsem v kvílení gum při otáčení slyšel jejich kletby.
Co se auta týče, byl jsem s mým Zbigniewem nadmíru spokojen. Malý vůz slabého výkonu si liboval v úzkých nitěnkách třetí třídy, kterými je kokořínsko doslova protkáno. Sedmset kubických centimetrů v motoru typu sparing partner (boxer má válce proti sobě, tady jsou jen dva ležaté válce vedle sebe, takže proto ta přezdívka) si hravě poradilo s krutými stoupáními mezi pískovci a naopak nás síla (nebo spíše slabota) motoru nelákala k rychlostnímu závodění. Průměrná rychlost 37 km/h pro celý závod umožňovala se během etapy i v klidu vyčůrat, čehož jsme my s Jirkou využívali docela často. My jsme, dá se říct, tedy s prominutím, závod prochcali. Furt lepší než jej prosrat, no ne? Myslím, že právě zlákání k radostnému skotačení vozy se silnějšími motory zapříčinilo častější bloudění jiných posádek. To pak vedlo k penalizacím za příjezd ke kontrole ze špatného směru nebo k příjezdu ke kontrole, když už tam dávno nebyla. To se stalo jednomu kolegovi v BMW, který najel po špatném odbočení asi 15 km a byl na konci startovního pole. A Golf zmíněný na začátku? Předjížděl nás v první etapě asi pětkrát, pokaždé v závratném tempu a otáčkách motoru přehlušujících i náš docela hlučný agregát.
Vniřní hlučnost byla asi jedna ze dvou nevýhod malucha. Druhá bylo přece jen menší pohodlí proti větším autům, které v kombinaci s řevem motoru způsobovalo onu únavu. Večer mi hučelo v hlavě jak za mladých časů po diskotéce. Další soutěžní vybavení nám, jak jsem naznačil výše, chybělo. Denní počítadlo kilometrů jsme ovládli až těsně před závodem, čas jsme měřili hodinkami v telefonu. Oba telefony se nám ovšem při třetí etapě už vybily a nemaje dobíječky, museli jsme nakonec použít notebook a jeho systémové hodinky. Hodně nám pomohla v noční etapě obyčejná čelovka. Proti některým jiným vozům, např. Škoda 110 LS a VAZu 1201 Žiguli, měl Zbygniew ještě jednu netušenou výhodu – denní počítadlo kilometrů měří na stovky metrů, nikoliv jen na celé kilometry. To se to pak jelo!
Kokořínsko Historic je veliká zábava. Krajinu trochu znám už z dřívějška a už dávno jsem si říkal, jak by bylo fajn se projet s veteránkem po Kokořínském dolu, v malebných zákoutích s roubenkami, polorozbořenými domy, jezírky, anebo potůčky linoucími se mezi pískovcovými útvary. Ovšem pozor, popsaná romantika je těžce vykoupena nekvalitou silnic připomínající místy opravdickou Šestidenní.
Příjemným překvapením bylo sponzorské zázemí závodu, kdy každý z účastníků dostal již před závodem docela potřebné motoristické drobnosti a po skončení na památku nějaký ten pokál. Já vím, že zkušení borci to mohou považovat za veteš, já jsem v tomhle malé děcko a cingrlátka miluji. Organizačně Aleš Hodouš a jeho boys zvládli závod přes rekordní počet účastníků výborně. Všichni věděli co mají dělat, nezaznamenal jsem ani náznak nervozity nebo pnutí, který se při obdobných podnicích může objevit.
Letošní rallye poznamenala nepřítomnost sněhu. Vladimír Putin si asi stáhnul všechen na olympiádu a malé středoevropské národy opět okrouhali. Já říkám „Díky Bohu“(což je skoro to samé jako „Díky Vladimíre“), protože už tak byl závod pro mě, jakožto prvničku, docela náročný podnik. Ne že bychom sníh nezvládli, možná by nás to dokonce méně drncalo. Jen by to bylo možná příliš mnoho prvních zkušeností najednou. Takto jsem rád, že jsme se naučili číst šipkový itinerář, že jsme s autem neměli žádnou závadu pro celých 300 km(!) a že jsme nakonec skončili na nádherném 14. místě ze 40ti posádek (!!).
Až si koupíme tripmastra, teš se, Aleši Urbane, vítězi letošního ročníku!
Jak se jezdí s Fiatem 126p BIS
Tři týdny od pořízení se můj Zbygniew kurýroval v servisu u guru Vladimíra. Pak nastal den D, kdy ve zcela funkčním stavu jsem si fiátka vyzvedl a vezl domu. No jo, zcela funkčním…. v „laboratorních“ podmínkách servisu je to s novými komponenty a nově složenou hlavou motoru a nově fungujícím motorem vůbec po delší době nicnedělání vždycky lehčí, než když jej proženete provozem. Pražským provozem. Pražským večerním provozem.
Po krátké jízdě jsem zpozoroval ručičku teploměru někde na 130ti, byť mám nový termostat a vrtule u chladiče se (v servisu) točila, jak měla, chladič netekl. Byl konec loňského listopadu, tedy žádný hic. Povedlo se mi trochu zmírnit následky topením a větráním, takže teplotu jsem chlazení pro začátek jakž-takž zkrotil.
Horší to bylo s mou pravou nohou. Už dlouho jsem si ji nemáčel v heřmánku a maluch vyžadoval vpravdě hodinářskou práci. Když jsem moc přidal, kuckal se, když jsem přidal málo, samozřejmě nejel. Do otáček jsem jej nedostal a ani vlastně nechtěl. Přechod z pežotího 2,2 HDI do třicet let starého 700 ccm zdál se nepřekonatelný. Rozjezd z 0 na 100 bych zvládl za dopoledne a ve finále mi do kopce ujel plně naložený autobus MHD. Bylo potřeba si uvědomit změnu.
Nadruhé straně jsem se uvnitř cítil cítil jako v klítce. Člověk s metrákem a přes 180 cm se v maluchu cítí naprosto komfortně. Tedy pokud jede sám, zatím jsem nezkoušel jízdu se spolujezdcem. Oni ti Poláci mohou být menší váhové kategorie, možná už si Zbygniew myslí, že jedeme dva. Poláci pojídají víc ryb, když mají to moře, třeba …. Neobvyklým detailem jízdní komfort ještě zvyšující, tedy nadstandardní výbava, jsou zadní otvíratelná okna a štelování sklonu předních světel. Opticky mě také velice udivila lavice zadního sedadla. Je proti opěradlu nepoměrně širší, to mi přijde zajímavé. Jsem zvědavý, jak se na ní usadí děti v dětských sedačkách. Jim se vůz moc líbí a navíc má vzadu bezpečnostní pásy. Mohu je tedy v klidu, teoreticky, vozit. Uvidíme.
Pořád se s maluchem učím jezdit, což mi proti moderním autům vyhovuje a baví. Po druhé jízdě jsem zjistil nutnost užívat sytič v podstatě pořád, prý i v létě.
Při třetí, pořád ještě dobrodružné, jízdě až do centra Prahy se opět ozvaly problémy s chlazením a já proměnil auto v parní vůz. Alepoň tak to muselo vypadat, když mi z levého C sloupku stoupal k nebi sloupec vodní páry. Vinou tomu byla netěsnící zátka chladícího systému, kterou jsem následně vyměnil z bílého dárce orgánů. Během této cesty jsem se už naučil dávkovat plyn. Zajímavé je, že zcela opačně, než mi radil Petr. Když jej sešlápnu, sice si motor zakašle, ale poté se rozjede do úžasných otáček. Jen jednou mi tato taktika nevyšla a stál jsem na světlech první v řadě dvě zelené, než jsem se odtlačil do vedlejší ulice. Tam se mi podařilo auto nastartovat a udržet při životě i po zařazení rychlosti. Opět jsem se mohl zařadit do proudu nervózní páteční dopravy. Myslím, že důvodem kuckání byla nečistota v palivovém systému. Asi jak jsem po dlouhé době natankoval plnou nádrž, mohly se do benzínu uvolnit kousky vnitřní rzi. Tuto chybu by měl do budoucna vyřešit univerzální palivový filtr. Uvidíme.
Zbygniew má ovšem skutečně neopakovatelnou osobnost a já se těším, až jej rozjezdím a ovládnu. Při jedné krátké jízdě do supermarketu jsem se už naučil dávkovat plyn a zjistil jakýsi „přirozený“ omezovač – když motor vytočím např. na dvojku až do 60ti kilometrové rychlosti, uchlastá se a začne brzdit tak, že si téměř klepnu čelo o přední sklo. Musím včas přeřadit na trojku.
První větší křest ohněm nastane v únoru na Kokořínsko Historic zimní rallye, kam jsem se odvážně, anebo naivně, přihlásil. Když jsem v servisu zahlásil, že mám v plánu ujet se Zbigniewem za dva dny cca 300 km, tvářili se záhadně, až divně. Podařilo se jim nicméně vyřešit problém s chlazením – špatnou svorkou na hadici unikala pára – a taky trochu poštělovat předstih zapalování. Následná zkušební jízda odhallila fiaťácké dračí geny a hlavně jsem se už nebál na každých světlech, že neodjedu.
Další příprava na rallye tkvěla už jen v úpravě vzhledu. Napadlo mě, že když Mini lidi zdobit cpát britskou vlajkou, mohu já na vůz stejné kategorie aplikovat něco polského. I při vzpomínce na svá jinošská léta strávená lepením plastikových letadýlek jsem zajel do firmy R+M a nechal aplikovat polský letecký znak. Docela originální, že?
Ještě opatřím vůz přídavnými dálkovými světly do již vyvrtaných děr v nárazníku, čímž lépe …. Uvidíme.
Investování do veteránů – díl čtvrtý
Veteráni versus jiné komodity
V dnešní době existuje nespočet možností investovat, byť v naší kotlině se lidé dívají na investice skrz prsty a zajímají se maximálně o stavební spoření či spořící účty. To lze obzvlášť v Čechách považovat za investování jen stěží. Málokdo si hraje s komoditami (zlato, stříbro, káva, cukr apod), málokdo vyjma velkých hráčů zkouší štěstí na trhu cenných papírů (akcie, dluhopisy apod). Investovat lze také do nemovitostí, firem či vlastního podnikání, které ovšem s sebou nese docela tvrdou práci, nebo by alespoň. Obecně je oblíbenější pláč nad nedostatkem peněz, hrozbou zdražení či vyhazovem z práce. Málokdo se zajímá, jak z toho ven. Co se investování týče, existují kromě dříve zmíněného ještě oblast umění, sběratelských předmětů nebo starožitností. Jako všechno, má i tento druh investování výhody a nevýhody.
U komodit logicky hrají roli počasí a úroveň sklizně, povodeň, kobylky, zemětřesení, sucho apod. Je toho poměrně dost, co se může stát. Oblíbené spekulace s měnami podléhají špatně předvídatelným ekonomickým aspektům. Akciový trh zase může podlehnout přikrášlování firemních výsledků nebo bojůvkám o získání majority. Navíc všechny zmíněné investice mohou podlehnout třeba panice vyvolané nějakým špatně vyspalým či dobře zfetovaným makléřem. V oblasti umění a sběratelských předmětů na nás číhá nebezpečí plagiátů.
Zajímavé je, že i zde má vliv móda a okamžitá oblíbenost nějakého druhu umění, značky, stylu, teritoriální obliba apod.
Veterány mají oproti umění jednu obrovskou výhodu, a to sice tu, že se se dá s ním projet a prožít si nevšední okamžiky. Obraz vám tuto slast poskytne jen stěží.. Z hlediska třídění investic je ovšem investování do veteránů podobné jako do umění, nebo sběratelských předmětů. Je to také vlastně umění. Ty tvary, to technické provedení jednotlivých automobilů, vůně, jadrný zvuk motoru, možnost svobodné jízdy, odlišnost, punc dávných dob, vášeň, klukovské sny, vzpomínky na mládí, radost a mnoho dalšího. Pro nás hraje také možnost velkého zhodnocení této investice, ukazují to všechny možné indexy a grafy. Je nutno však znát dobře trh a jednotlivé modely, je nutno si též uvědomit, kupní sílu cílové skupiny jednotlivých modelů, posoudit jejich oblíbenost či kultovní status a onu zmíněnou módnost.
Na druhé straně účetnictví jsou ovšem náklady na údržbu, a to máte garáž, alarm, benzín, poruchy, pojištění, pravidelné výměny destiček, oleje, různých hadiček a další. Právě o těchto aspektech lajfstajlové časopisy mlčí, stejně tak o nich neví rozumbradové, kteří své moudro právě z takových zdrojů. Tyto náklady si podrobněji představíme v následujícím díle. Tak kam byste investovali vy? Je vám jasnější, že to budou veteráni.
Autoři: Jiří Truc, Marek Odrobina
Socialistické Mini, aneb jak jsem k Fiatu 126p BIS přišel
Malucha jsem vždycky vnímal koutkem oka jako něco nepatřičného. V mém světě frčela auta, která jela, byla velká a prokazovala vysoký status majitele. Postupem času, odstupem od socializmu, lety získávaným nadhledem a zvětšující se láskou a tolerancí k jakýmkoliv automobilům vešel se do mého hledáčku i polský fiátek sstodvacetšestka. Auto je to v podstatě kultovní, alespoň u našich severních sousedů. Dokázali s jeho omezeními žít, užívat si a podle videí na youtube i vyžívat se v jeho vlastnostech. V jeho vnější malosti, v jeho roztomilém obličeji nebo charakteristickém drsně vrčivém zvuku motoru.
Jednoho dne se i mě zacnělo jednoho mít a po chvíli hledání zasáhl osud a přihrál mi mého Zbigniewa. Tak jsem jej nazval po autorovi mého oblíbeného Pana Auťáka, Zbigniewu Nienackemu. Znáte Pana Auťáka? Dnes by se řeklo, že vlastnil sleepera. Už ani nevím, z čeho ten jeho strejda poskládal auto, které Pan Auťák zdědil, tuším, že to mělo motor z bouraného Ferrari.
Zbigniew měl z neznámého důvodu sundanou hlavu motoru, takže jsme nevěděli, jestli vůbec pojede. Zbytek vypadal fajn, v případě nutnosti bylo možné spoléhat se na rostoucí nostalgii po časech minulých, tak jsem si vsadil a koupil jej. Hlavně když mi Petr, automechanik i guru Vladimíra znalý maluchů do detailu, potvrdil, že přední nápravu, největší bolest těchto aut, už někdo dělal a udělal kupodivu dobře. Dalším neméně důležitým faktorem pro koupi byl fakt, že tento fiat je vodouch, tedy ojedinělá pozdní verze malucha s vodou chlazeným motorem a třetími dveřmi dělající z něj „komfortní“ kombi.
Zbytek prací jsem trochu popisoval na facebooku. Zkráceně proto rekapituluji, že jsme zázrakem sehnali chybějící výfuk, karburátor (dvojitý Weber!), vodní a benzínovou pumpu. Na doporučení jsem nechal namontovat novou spojku, když už byl motor venku a vyvařit také nevelké díry v podlaze, když už byl venku i interiér. Ve finále jsme potřebovali i nový startér. Cena dílů nevelká, jejich dostupnost dílů nic moc, ale to je holt daň za výjimečnost. Přitom by výjimečnost motoru neměla být velká, protože je z koncernu Lancia/Fiat a určitě jej používalo třeba Cinquecento.
Při opravách sehrály roli ještě dva faktory. Za prvé to bylo Petrovo nadšení a zkušenosti pro tento automobil. Sršela z něj ohromná energie a radost, že může dát dohromady auto, které kdysi měl na učňáku sám a dokonce se staral ještě i stroj jeho matikářky. Dokonce „vytunil“ hlavu válců a dal jí červený zevnějšek. Za druhé mi napsal přes facebook mně do té doby neznámý, ale sympatický, Roman. U něj v garáži překážel stejný, opuštěný, vodouch. Pomohl jsem tedy Romanovi k volnému prostoru a „Bílému“ k nové kapitole života. Už si stihl dokonce zahrát v našich Debilních kecech. Podstatné ovšem je, že jsem z „Bílého“ mohl vzít naprosto nesehnatelný díl – přiblblou kovovou tyčku náhonu benzínového čerpadla. K tomu mám některé interiérové díly v lepším stavu, originál hever a další detaily, které vylepšují pocit z auta a překvapené pohledy kolemjdoucích.
Celkem tahle sranda přišla na cca 25.000,- Kč, což mou radost jen znásobuje. Znovu se potvrdilo, že pokud ojetinu přetvoříte v youngtimera, můžete si užít dost legrace. V dalším pokračování článku se dozvíte, jaké.
Debilní kecy kolem veteránů
Znáte videa ViralBrothers na YouTube? Jsou tak vtipná, jsou tak pravdivá, jsou tak … inspirativní! Jednou jsme si s kluci Truci povídali a opakovaně jsme si posteskli, co všechno člověk slyší kolem veteránů, všelijakých odborníků a rozumbradů co potká. I zjistili jsme, že toho je pomalu na román. Než ovšem něco napsat, rozhodli jsme si to sehrát. Právě podle vzoru ViralBrothers. A tady je výsledek:
Žlutý gang Budějovice
Už si přesně nepamatuji okamžik, kdy jsem prvně začal vnímat Štěpána. Ani nevím, jestli to nebylo náhodou dřív jeho auto. Sytě žlutá tisícovečka zaujala i mně, nakloněného spíše velebit západní imperialistická auta i když by byla naprosto, ale naprosto stejná, jako ty krabičky od sirek v Pelíškách.
Vždycky totiž vymyslel na Křenovickou jízdu nějakou bejkárnu, aby vůz upravil (nikoliv vytunil). Kreace to přitom byly nenáročné na provedení. Prvně to byla technická podpora motoristům, pravý žlutý anděl, pak zase přijel v přestrojení za taxi. Na Facebooku uvítám každý jeho komentář a tak mě napadlo o něm něco napsat zde. Překvapil mě svou aktivitou, že celou historii svého vozu popsal už na jiném webu, nicméně byl ochoten mi zapózovat před fotoaparátem a navíc k tomu přitáhnout své budějovické kamarády. Mají také socialistické vozy, v nádherném stavu a je na co se koukat.
Jedno z posledních slunečních dní letošního podzimu se se proto setkali na seřaďovacím nádraží v Českých Budějovicích a strávili celé dopoledne zábavou s focením jejich „Žlutého gangu“. Všechny vozy totiž nesly nějaký odstín žluté, asi shodou okolností, protože k závěru se k nám připojil ještě jeden kamarád, ale s tisícovkou modrou.
Bylo to zábavné, ale pro mě i poučné, protože jsem zjistil, že důvodem vztahu k socialistickým autům nemusí být nehynoucí příslušnost ke KSČM, obdiv socialistického zřízení, neschopnost vydělat si na jiné auto (obzvlášť, když škodovky a náhradní díly na ně jdou do ceny), nebo snad přílišný patriotizmus, či zabedněnost. Kluci si svá auta mazlí, protože je to pro ně recese s nádechem nostalgie. To beru.
O Štěpánově škodovjence si tedy můžete přečíst na virtu, je zbytečné se opakovat.
Martin své Žiguli zachránil před ekologickou likvidací předchozího majitele v důchodu. Je fajn, když na vrakovišti pracuje někdo s mozkem a dokáže o takovémto jednoduše zachranitelném nálezu infomovat své přátele a ti zase své přátele, až se o voze dozví mladý člověk, který dlouhou dobu o takovém autě sní a je schopen si jej udělat k obrazu svému. Jako náš Martin. Nepůvodní je pouze spojkový válec a baterie, samozřejmě po večerech musel trochu brousit, kytovat a stříkat v domácích podmínkách, aby odstranil stopy pouličních střetů. Výsledek je ovšem velice pěkný.
Aleš si své kilo koupil z nostalgie po dědečkovi. Cesta k ní byla značně klikatá, protože původně počítal, že si udělá právě tu dědovu, ale těsně předtím, než se k ní dostal, ji na benzínce v podstatě totálně rozmašíroval tahač. Ještě jí má na dvorku pod plachtou, nicméně raději hledal nějakou jinou. Povedlo se to až u nějakého automobilového dealera v Teplicích, ke kterému přivezl zájemce o novou Fabii starou stovku protiúčtem. Původně předpokládali, že přeskládají nové auto na staré papíry, pak ale zjistili, že auto je v kostelním stavu, tj. ježděné pouze na nedělní mši. Stačilo jen tedy naleštit původní lak, odfouknout prach z původní dokumentace a vůz nechat tak, jak je. A jezdit.
Co závěrem? Jistě uznáte, že to klukům hodně u těch aut sluší, takže vás nepřekvapím tvrzením, že se chovali při focení jako profíci, byla to radost. A co se veteránů týče, myslím, že jde o další příslušníky nastupující generace veteránistů. Nezdědili po tatíncích Aerovky a Pragovky, nemají zatím těžký prachy na Bugatti, Düssenberg či Porsche, ale ctí původní historický stav, ve svých autech se vyznají a milují je, čas s nimi strávený stojí za to. A to je to, co se počítá.
Jak jsme koupili Jaguar E-type
Znáte ten pocit, když si vezete nové staré auto? Něco jako když si rozbalíte vánoční dáreček, novou hračku, sbalíte novou babu? Něco takového jsem zažil nedávno s guru Vladimírem.
On se po té spoustě aut, které kdy vlastnil nebo jen řídil, rozhodl, že kromě roadstru MG B chce snít „už jen“ o Jaguáru E-type. Nepravidelně, ale často brouzdal po inzercích, pozoroval vývoj cen a hledal Etajp přesně podle jeho představ. Musí to být kupé, nesmí mít americké úpravy, nesmí stát raketu, nesmí ale být na prach, práce na něm se neštítí, spíše naopak. V neposlední řadě se mu nechtělo pro auto jet až někam do Holandska, či Švédska.
Minulý čtvrtek mě požádal o asistenci a tlumočení o jednom takovém nalezeném kousku z mobile.de. Fotky ukazovaly vůz ve velmi slušném stavu pro renovaci. Byť byl přivezen před třemi lety z USA, byla to jeden-a-půltá verze z roku 1967, kterou ještě nepostihly ony hyzdící předpisy, za co je spousta českých veteránistů považuje. Interiér vypadal jak z nového vozu, ale znáte to – fotky lžou víc než obhájce masového vraha.
Cena byla příznivá, snad až příliš. Obávali jsme se proto efektu Mercedes Benz 190 SL, kdo však nic nevsadí, nic nevyhraje. Zavolal jsem. Prodávající mluvil dobře anglicky s typickým německým přízvukem, nikoliv tureckým, to bylo dobré znamení. Jeho slova však zarmoutila naše nadržené ego, protože prý už vůz rezervoval nějakému rakušákovi, a to do neděle. Na dotaz, jestli by jeho mravné přesvědčení nenapravilo několik bankovek navíc, neodpověděl podrážděně, nicméně mi pevně a docela přesvědčivě sdělil, že jeho slovo platí a není se dál o čem bavit. Neděle to jistí.
Jistí, jenže ne když jste nejistí, ba až skeptičtí. Skepsi potvrdilo několik nezvednutých telefonů v neděli večer. „V pondělí to ještě zkusím a uvidíme“ říkal jsem čím dál smutnějšímu guru Vladimírovi. Kupodivu to na poněkolikáté vyšlo, prodávající Stephan telefon zvedl a já začal švitořit, jestli si tedy zítra pro auto můžeme zajet. Ať se ptám trochu zajímavě, ne ustrašeně již s předpokladem neúspěchu, no ne? Asi bude něco pravdy na rčení, že pokud se cítíš být vítězem, jsi vítězem, protože Stephan mi odpověděl, ať klidně přijedeme. Raději jsem se několika dotazy zkušeného vyšetřovatele typu „Opravdu? a On si to ten Rakušan nekoupil?“ ujistil, že slyším dobře. Všechno však nasvědčovalo tomu, že Stephan opravdu drží slovo a jelikož jsme byli druzí v řadě a Rakušan chtěl pouze prodloužit rezervaci o další týden, upřednostnil nás. Drží přece slovo.
Pořád vám však zvoní spousta připomínek, na co si dát pozor a že to celé ještě nemusí vyjít, přestože nějaký cizinec vám dá své slovo. Jejich další série odpadla, když jsem obdržel potvrzovací mail s místem setkání nedaleko Mnichova. Inu dobře, máme vlek, máme peníze, uděláme si tedy výlet do Mnichova hned druhý den. Guru Vladimír mě hned na začátek upozornil, že můžeme zpátky jet také s prázdným vlekem, že není nutné za každých okolností auto koupit. Na webu například chyběla fotka předku, bůh ví jak je na tom motor a co všechno na obrázcích nebylo vidět, že ano. Člověk prostě nesmí být hladový a nadržený, jinak se mu s velkou pravděpodobností povede koupit strašlivou paštiku a zdarma k autu dostane balení zcela nového neštěstí a stresu, dva v jednom.
Nic takového se nám nestalo. Vladimírův Jaguár je příjemně okysalý, lak vyšisovaný, interiér naproti tomu opravdu stačí jen umýt a ponechat jemnou patinu, gumy jak přímo do výrobce a hlavně má zdravou podstatu – prahy, nosníky, podlahu, rám apod. V Stephanovi jsme pak kromě tvrdého obchodníka poznali příjemného majitele sbírky 20 mercedesek a jaguárů a třeba i dalšího parťáka na Křenovickou jízdu. Však víte, jak se Němcům u nás líbí…
Cestou zpět jsme si s Vladimírem užívali časté pohledy dozadu, kde Jaguár trůnil na platu, obdivné pohledy kolemjedoucích a jejich zdvižené palce, ale hlavně onoho slastného pocitu nové hračky, nového začátku další renovace auta a splnění jednoho velkého snu. To znáte, že?
Údržba veterána před zimou, část II
První tři body údržby byly zahřívací kolo. Teď jde do tuhého. Rovnou si můžete text vytisknout a připíchnout na nástěnce v garáži, hned vedle těch hanbatých holek, ať na něco nezapomenete.
4) Motor, pokud jej umyjete, si na místech kde je holý kov bez antikorozní úpravy (šrouby, ocelové části, hliník), zaslouží postříkat Concorem nebo WD40. Není cílem čištění pouze odmastit, jako talíř, ale znovu i namastit, aby se o kov zbytečně nepokoušela koroze.
5) Kožené potahy a části interiéru omyjte šetrně mýdlovou vodou, postačí i mýdlo s jelenem. Neobsahuje žádné zbytečné detergenty a další chemikálie, které se s kůží nemusí zrovna kamarádit. Toho si může vaše kůže užít při maštění. Samozřejmě výborné jsou speciální přípravky na ošetření kůže, poměr cena/výkon ale lépe splní včelí vosk, Indulona, nebo jakékoliv pleťové mléko vaši manželky, milenky či maminky – prostě té, kterou si během cesty díky vůni přípravku chcete připomínat. Ano, pánskou vůni lze také použit.
6) Střechy kabrioletů, jsou většinou černé, nicméně to neznamená, tím pádem můžeme čištění vynechat. To co z nich poteče, nebude jejich barva, nemusíte se bát přitlačit kartáčkem namočeným do mýdlové vody v oblastech švů a záhybů a houbičku na větších plochách. To se týká ovšem střechy plátěné. Střechu vinylovou (takový ten pogumovaný vykslajvant) čistíme opatrněji a pouze speciálním přípravkem. Pozor na plastová okna, na ty také existuje zvláštní přípravek a rozhodně nepoužívejte drátěný kartáč. Po očištění střechu impregnujte speciálními (jak jinak) přípravky ve sprayi. Já teda použil i spray na stany a outdoorovou výbavu, myslím, že nejdůležitější je poskytnout láce ochranu před UV zářením sluníčka. Bez ní střecha chřadne a chřadne, až uchřadne.
7) Následující čáry se týkají už spíše mechaniky. Jelikož bude auto několik měsíců stát na místě a možná bez hnutí, zamyslete se, jestli si nezaslouží servisní zásah brzdový systém. Jde zejména o brzdovou kapalinu, která zejména absorbuje vodu. Tím se její brzdicí schopnosti zmenšuji a zejména v zimních měsících o vodu, resp. o její srážení, není nouze. A pokud se voda skamarádí s kovovými součástkami, např. brzdovými válečky, může být o problém postaráno. Tím nemyslím, že máte před zimou nutně vyměnit brzdovou kapalinu, jen si vzpomeňte, kdy jste ji měnili naposled. Pokud před dvěma lety, je nejvyšší čas.
8) Stříkněte do zámků bud‘ speciální přípravek, anebo WD40. Nic víc, nic míň.
9) Ošetřete gumy – z obou stran na pneumatiky natřete regenerující přípravek, a to samé udělejte s těsněním dveří, kufru, oken a ostatními případnými gumovými částmi. Nic víc, nic míň.
9) Miláčka zaparkujte na místě a ideálně jej vyheverujte na kozy. Pokud by se přítelkyně či manželka vzpírala, nedivte se. Nemyslel jsem takové, ale kozy automechanika…. no však určitě víte jaké! Kozy umístěte ideálně pod pevné části náprav, aby se prověsily pružiny (taky druh odpočinku) a hlavně pneumatiky nezdeformovaly vlivem gravitace samotného vozu. U vozů s rámem můžete kozy podložit právě pod něj. Hlavně vůz nepokládejte na kozy na karoserii. Nemuselo by to skončit dobře… Pokud vám na kozách v ceně cca 200,- Kč za jednu nezáleží, můžete je nahradit špalkem či cihlami. Pokud jste někdy kradli autu kola, máte jistě zkušenosti. Jiným řešením je podložit kola kolíbkou, která kopíruje poloměr pneumatiky. Tlak se rozloží po oblouku a vy nebudete muset prožívat k dunění z reproduktorů protirytmus zdeformované gumy. Nenechte se ovšem obalamutit podložkami s kolečkami s rovnou podložkou. Slouží pro lepší manipulaci s vozem díky těm kolečkům, místo jedné plochy se kolo proleží na dvou místech. Na druhé straně ve větších rychlostech mohou vibrace působit vaší přítelkyni větší radost ….
10) Vůz máte na místě, blíží se vyvrcholení. Vyberte z něj akumulátor, dejte jej do tepla a dobijte jej. Akumulátor by se měl přerušovaně dobíjet celou zimu, protože se vybíjí sám, ale na druhé straně není dobře, pokud je zapojený pořád. Existují však tzv. pulzní nabíječky, malé krabičky, které pravověrní příliš neuznávají jako nabíječky. Mě se ovšem osvědčily, když jsem na nabíjení zapomněl, tak jako jsem před tím zapomněl akumulátor odpojit. Automaticky se totiž při dobití odpojí a po poklesu proudu začnou nabíjet. Nezapomenu na pohled v jedné luxusní garáži na řadu asi patnácti Ferrari, kterým od motoru vedla šňůrka do elektřiny právě přes krabičku značky Ctec.
11) Miláček v podstatě usnul a nezbývá než přikrýt jej peřinkou. V našem případě by to měla být prodyšná autoplachta ideálně střižená na vaše auto. Znáte takové ty červené plachty s koníkem, tak ty jsou přesně střižené na ten který jeden kus. Asi je nedělají stejné…. Nám postačí rozlišení S,M,L,XL a XXL, které více méně kopírují tvar auta. Na druhé straně pomyslné škály jsou jakože-levné plachty z OBI na zakrytí stavebního materiálu obdélníkového tvaru. Bohužel nejsou z podstaty prodyšné. Proč tak lpím na prodyšnosti? Inu protože taková vysrážená voda v místě, kde jí ani nemáte šance volným okem vidět, je prevít. Za to pokud se může odpařit, neznám nic lepšího.
12) Tím se dostáváme k bodu, kterým je a pokojík. Jistě všichni chápete, že zimní pokojík na způsob iglú není pro vašeho veterána ideální. Pokud je jich víc vedle sebe vězte, že se navzájem nezahřeju. Mobilní garáž tvaru motýlí kukla je už možná lepší, ale přece jen výrazně zkracující životnost vašich úspor, které budete potřebovat na renovaci vozu co pět let. Zděná garáž či hala je podstatně lepši. Ještě lepší je, pokud v nich proudí vzduch. Zabraní to srážení vody a v takovém připadne lze s trochou nadsázky říct, že může být vlhkost vzduchu jakákoliv. Po ty nejdražší (čistě ekonomicky, nikoliv srdcem) jsem v Anglii viděl zvláštní kokóny, s přívodem elektřiny, klimatizaci a udržováním teploty a vlhkosti vzduchu. Něco na způsob Matrixu, ale věřím, že pokud si můžete dovolit peníze na pořízení příslušného vozu, mate je i na pořízení takového zařízeni a také na jeho provoz. Jen aby to nebylo příliš protekcionistické a bránicí autíčku v provozu, což také není dobře, neboť
13) autu sluší provoz. I když minimální, ale provoz. Jistě víte, že i armádní zásoby si z času na as vyjedou na procházku. To musí být dream job! I když, každá se jednou přejí. Proto je velice vhodné a devíti z deseti automechaniků doporučované rozhýbat auto dvakrát – třikrát i během zimy. On i ten medvěd se někdy vzbudí a vyleze na chvilku ven. Pro tyto případy je právě vhodné postavit auto na kozy. Odkryjete plachtu, zapojíte akumulátor, nasednete, nastartujete, zařadíte jedničku, dvojku, trojkum,…a jedete. Přikažte dětem, aby kolem vás běhali se stromečky a iluze výletu je dokonala. Z hlediska mechanického ovšem rozhýbáte starter, motor, převodovku, řízení, spojku a nakonec i brzdy. Zejména pro brzdy je to dobré – nezareznou. Asi by bylo vhodné „jet“ dokud se nezahřeje na provozní teplotu olej v motoru, to už se ale opravdu možná dostáváme do jiných dimenzí, názory se opět různí.
14) Je načase si po pěti – šesti hodinách práce odpočnout. Abyste se mohli vrhnout na další vzácné kusy vaší sbírky, na které nedáte dopustit. Že na to nemate? Tak si najdete firmu ve vašem okolí tuto službu poskytující. Přece nechcete říct, že když už jste do svých plechových miláčků vrazili tolik peněz, necháte je pomalu chátrat a ztrácet tak na jejich hodnotě. Ony české ručičky zlaté jsou, ale čas strávený opravami, je zlato v ryzí podobě. Máte jej?