Asi před dvěma lety mi guru Vladimír při nějaké návštěvě jeho servisu řekl, ať se zvednu ze židle, že se zajdeme kousek na něco podívat, že by mě to mohlo zajímat. Na místě vzdáleném opravdu asi jen sto metrů mi představil Jirku. Jirka mi ukázal piáno.
Mercedes W123, nikoliv Petrof, aby bylo jasno. Klasický bílý vekslácký vůz, jak jinak v dieselu. Byl na prodej. Guru Vladimír ví, na co všechno já mám chutě a za 20.000,- káčé to byla docela dozajímavá nabídka. Tyhle dvě ingredience, tedy má chuť a docela dobrá nabídka bývaly vražedné. Nemohl jsem odolat. Opět jsem se díval na vozidlo jako ve snu a viděl jsem jeho krásný lesklý lak, vyvařené blatníky a mírnou patinu v interiéru a originální Becker. Všechno jsem to viděl přesa takovou růžovou mlhu, která zahalovala současnou realitu.
Z hlediska historického šo o vůz, který si Jirkův děda, tehdy pražský chirurg koupil na přelomu 70-tých a 80-tých let minulého století za tuhého socialismu. Po smrti si auto vzal Jirka a staral se o něj. Pak přišla nějaká krize a on myslel, že autu se bude dařit dobře u kamaráda, kterému jej prodal. Když ovšem rodinné stříbro potkal po půl roce, nestačil se divit nad pokročilou sešlostí. Vyplatil tedy piáno zpět a postupně dával dohromady. Pak se znovu rozhodl, že auto musí z domu, a řekl o tom guru Vladimírovi.
Plácli jsme si a další den jsme z právního hlediska uzavřeli obchod. Podepsali jsme smlouvu a já zaplatil peníze. Že ale bylo horké léto a já neměl zrovna čas a chuť jet s ním na dalekou cestu do garáže, nechal jsem jej u něj na dvorku v centru Prahy. Blížil se víkend a Jirka mi volá, že je z prodeje smlutný, protože se ohlásily nějaké jeho kamarádky, že by chtěly o víkendu na výlet. S Mercedesem. Odvětil jsem mu, že opravdu není problém, aby si jej vzal, nyní již půjčil, a popřál jsem mu s holkami krásné zážitky. „Sakra, holky ještě letí na piáno!“, pomyslel jsem si a těšil se, co v tomto ohledu potká mě. Když jsem jel po Praze Alfou Romeo Spiderem, mávali na mě jen chlapi ….
V pondělí mi Jirka podával hlášení, že auto je v pořádku. Pořád ale nechtěl ukončit telefonát a něco viselo v luftu. „Hele ….“, začal už po několikáté další téma, „pokud bys to auto někdy prodával, tak mi prosím řekni, rád jej od tebe koupím zpět.“ Odpověděl jsem, že to nebude problém, že mu určitě řeknu. „Já jsem jej v podstatě prodával pod nátlakem.“ pokračoval dál a mé právnické ucho začalo s sebou cukat. „Ona na mně tlačila má partnerka, ať jej dám z domu. Tak jsem jí po dlouhém přemlouvání vyhověl.“
„Noooo, díky bohu za mou manželku, že mi nic takového neříká“ myslel jsem si já, on ovšem pokračoval dál:“…a teď v neděli sbalila kufry a opustila mě. Takže už nemám důvod nemít Méďu.“ Pro tyhle případy jsem vybaven pocitem chlapské soudržnosti a smyslem pro spravedlnost. Nezbylo mi tedy než říct, že to piáno mi zjevně není určeno a že mu jej rozhodně hned vrátím.
Do dvou dnů jsme roztrhali smlouvu, vrátily se mi peníze a my jsem zůstali s Jirkou kamarádi. V piánu jsem seděl deset kilometrů, nikdy jej neřídil a vlastnil jsem jej týden. Víc ani den.