Jednou z forem žurnalistiky je rozhovor. Jelikož se mi dostalo velkolepé příležitosti seznámit se s Jaroslavem Petráskem, členem českého týmu připravujícímu se na letošní La Carrera Panamericana Rallye, napadlo mě taky zkusit udělat rozhovor. Doteď jsem se sportovním redaktorům a zpovídaným sportovcům smál, takové to „Tak co Kateřino, běžela jsi přímo do cíle? Tak určitěěěě, přímo do cíííííleeeeee“ mě opravdu dovede pobavit.
Ale zkus to sám, frajere, jaké to je?
A tak to zkouším. Napadlo mě však, že rozhovor o přípravách na rallye určitě s Jardou vede i jeho maminka. Jak by se tedy ptala maminka, Jardova, či mnoho jiných? Třeba takto:
Jaroušku, co sis to zase vymyslel? Pořád něco vymýšlíš …. Cos to dělal naposledy, co jsem se tak bála?
Tak to jsi tak nějak tu otázku trefil. Přesně tyhle otázky poslouchám už od doby, kdy jsem začal někdy před 23 lety skatebordovat a snowboardovat. S postupem času se frekvence těchto dotazů zintenzivnila natolik, že když jsem třeba před 10 lety začal létat na větroních a do toho strávil 3 sezony v motokárách, omezil jsem informovanost rodiny na minimum. Ale to pořád ještě šlo.
Když jsem doma oznámil, že jedeme s kamarádem Milošem Pajrem létat do Argentiny do And s větroněm, a že tam vlastně chceme lítat hodně vysoko a daleko, tak už si mysleli, že víc nevymyslím. I já si to myslel. Jinak v Andách se nám povedlo uletět 2 národní rekordy v plachtění a to 1650 km a 1750 km při cca 13 hodinových letech.
Ano, to bylo ono. A teď teda jedeš do Ameriky? Vždyť tam jsou indiáni! Jak jsi na to prosím tě přišel?
Minulý rok někdy touto dobou jsme byli podpořit Vojtu Štajfa na Arctic ralley v Rovaniemi a tam jsme se začali bavit o „Panamericaně“. Nejdřív teda já o tom, že by bylo dobrý projet panamerickou dálnici a on o závodě La Carrera Panamericana. Po chvíli jsme zjistili, že jeden mluví o koze a druhej o voze .
Při další debatě jsme už mluvili jen o voze, teda o dvou, co by mohly jet „Carreru“. Zároveň nás napadlo jet po stopách Jardy Juhana, který závod absolvoval v roce 1953 a 1954. Vojta si politicky vybral Subaru a já se rozhodl splnit si dětský sen s Porsche. Taky politicky – pro Juhana. No a výsledkem je tým 4 aut s kompletní stavbou těchto vozů, testováním, sháněním prostředků od sponzorů a koncem října start na ročníku 2014.
Prosím tě a co ta Anička Polívková, ta jako pojede s vámi v autě?
Anča je vnučka Jardy Juhana a tím pádem se jasně stala patronkou našeho týmu. Zároveň je zvědavá, co děda v Mexiku vyváděl.
Dávej na ni pozor, holka zlatá, vždyť tak hezky tančí, aby se jí něco nestalo…. A kde budete spát? A co budete jíst? Přichystám ti na každý den řízky. Na jak dlouho tam vlastně jedete?
Spát budeme jak kdo a jak kde, já asi v obytňáku. Jíst budeme burritos, a když nebude burritos, tak máme s sebou kuchaře a svačináře. Závod se jede 7 dní, ale my tam budeme nějaký čas předem kvůli aklimatizaci a přípravě. Předpokládám, že po závodě se ještě chvilku zdržíme.
A čím pojedeš? Chceš si půjčit naši Felicii? Táta ji spravoval brzdy, měla by být v pořádku.
Jedu s 911kou S z roku 72 kterou postavil automobilový závodník Jiří Fajtl v roce 2001 a roky 2002 a 2003 s ní jezdil český pohár v rallye. Auto teď prochází kompletní přestavbou dle homologace FIA pro závody v rallye a specifickými úpravami pro „Panameriku“. Potom s ní budu jezdit normální závody. Tatínkovu Feldu necháme spát v garáži.
A s kým pojedeš? Kdo to vlastně organizuje?
Jedu s Petrem Behrem „forďákem“, se kterým se teď účastníme poháru ve sprint rallye. Organizaci jsme si vzali na starosti s Vojtou, ale je to převážně spolupráce celého týmu.
Jo a vlastně hele, jak se budeš s těmi indiány domlouvat?
To ještě nevím, ale myslím, že osvědčená kombinace ruce – nohy – a nějaký to český pivko bude taky stačit.
Stejně budu mít strach, ty určitě rychlost dodržovat nebudeš. Je tam předepsaná padesátka ve městě, nebo jak se tam rychle jezdí? A to pojedeš po dálnici? Nezapomeň každé dvě hodiny si dát pauzu, jako taťka, když jedeme za babičkou!
Závod se jede poměrně velkým rychlostním průměrem a to nejen měřené úseky ale i přejezdy mezi nimi. Jedeme však za podpory místní policie, dají na nás pozor. To ne jako u nás. Prostě „jinej kraj, jinej mrav“. Osobně to máme odzkoušeno z loňska, kdy jsme celý závod absolvovali jako novináři.
A co ten odpočinek po každých dvou hodinách? Nezapomínej na to!
Maminko, to asi nezvládnu, protože bych nestihl dojet včas večer do cíle. Každý den se jede 500 až 600 km, z toho je kolem stovky kilometrů rychlsotních zkoušek. To je fofr to stíhat. Budu rád, když stihnu během servisní pauzy sníst co Jerry, náš kuchař, ugriluje.
Alespoň že ten oběd stihnete. Teplé jídlo je důležité. Chodíš aspoň někam trénovat do Sokola nebo tak?
Do Sokola, to víš že jo, intenzivně a často. Hlavně až dáme dohromady auta, tak je budeme testovat a do závodu s nimi najedeme tři až čtyřitisíce kilometrů. Na okruzích při tréninkových jízdách před závody, nebo i pojedeme normální soutěž. Musíme se samozřejmě sladit. Taky si pořádně musíme zvyknout na tequilu, takže s tou taky trénujeme.
Co to je?
Takové zvláštní palivo maminko, abychom byli rychlejší.
Aha. Ty hele, ale 500 km, to je víc než z Prahy do Brna a zpět! To zvládneš jet takhle daleko?
Samozřejme, na to jsem už dávno zvyklý. Víš že řídit mě baví už od mala. A když si cestou s Petrem zazpíváme, bude nám i veselo.
No to jo! Dobře teda, tak jeď, ale dávej si na sebe pozor a nebourej!
Mámo, budu dávat pozor jako vždy. Pošlu ti pohled.
