V sobotu o půl páté podvečer dvanáctého července 2014 odjížděl od Křenovické louky nablýskaný linkový erťák s panem Duškem za volantem a mávali mu jako malé děti účastníci páté Křenovické jízdy. Více než stodvaceti z nich udělal radost, když si mohli s ním projet alespoň půlhodinový okruh po malém kousku malebných jižních Čech. Mnozí z nich si připomněli, jak s tímhle autobusem jezdili za babičkou a dědou. Stejně tak si chtěl nekdy v roce 2006 zavzpomínat i Vladimír Dušek, ale nespokojil se jen s jednou krátkou jízdou. RTO si rovnou koupil.
Jeho kousek v té době dosloužil aktivní službu vodákům a už potřeboval pořádný servis. Pan Dušek mu jej dal a dotáhl jej až do dnešní podoby. Ono se to hezky píše, laskavý čtenář si však dovede jistě představit, co práce stojí za autobusem ve srovnání s autem nebo motorkou. Bez pomoci kamarádů a podobně postižených lidí z Klubu českých historických autobusů – RTO by to nezvládl, koneckonců na lov mamuta bylo taky potřeba víc lidí. S plechařinou taky pomohli v ČSAD Jihotrans a prvotřídní lak na zakázku nalili v ČSAD ST Trans Strakonice. Kde se nedostávalo dílů, pomohl dárce orgánů zakoupený dříve, na němž byla rekonstrukce už spíše zbytečná.
Práce trvaly asi dva roky a od té doby pan Dušek jezdí dvakrát ročně na klubové srazy, svadby a hrál dokonce v seriálech Vyprávěj a Zdivočelá země.
Pak jsme jej našli my a je zajímavé, že až v mé hlavě se zrodil nápad nejen autobus vystavit, ale v něm i někoho na srazu vozit. Já totiž nepovažuji veterány jen za něco pouze oprašování a okukování hodné, ale pořád za věc hodnou použití. Přitom je logika tak jednoduchá – kdo může chtít víc než vlastníci a milovníci veteránů projet se starým autobusem? Kdo si víc vychutná jeho atmosféru a ocení odvedenou práci?
V našich plánech se měl bus otočit tak asi dvakrát až třikrát po trase. Třikrát však jel jen před polednem do zahájení závodu! Po jeho skončení mi sám pan Dušek s jiskrou v oku navrhl, že by jel ještě jednou, protože se pořád hlásili další zájemci. Namítl jsem, že sám chtěl odjet nejpozději v půl čtvrté, protože má být někde jinde. Na to mávl s úsměvem rukou, srovnal si kravatu na své dobové šoférské uniformě a spěchal prodávat lístky z originálního strojku. Za padesát na hlavu, děti, vojsko a trampové zdarma.
Já sám jsem si jízdy neužil, moderoval jsem celou akci. Jen jsem si zkusil, jak se kdysi mastná tyč držela. Ovšem ten tetelivý pocit na prsou, že jsem udělal lidem radost je možná i lepší…
