Malucha jsem vždycky vnímal koutkem oka jako něco nepatřičného. V mém světě frčela auta, která jela, byla velká a prokazovala vysoký status majitele. Postupem času, odstupem od socializmu, lety získávaným nadhledem a zvětšující se láskou a tolerancí k jakýmkoliv automobilům vešel se do mého hledáčku i polský fiátek sstodvacetšestka. Auto je to v podstatě kultovní, alespoň u našich severních sousedů. Dokázali s jeho omezeními žít, užívat si a podle videí na youtube i vyžívat se v jeho vlastnostech. V jeho vnější malosti, v jeho roztomilém obličeji nebo charakteristickém drsně vrčivém zvuku motoru.
Jednoho dne se i mě zacnělo jednoho mít a po chvíli hledání zasáhl osud a přihrál mi mého Zbigniewa. Tak jsem jej nazval po autorovi mého oblíbeného Pana Auťáka, Zbigniewu Nienackemu. Znáte Pana Auťáka? Dnes by se řeklo, že vlastnil sleepera. Už ani nevím, z čeho ten jeho strejda poskládal auto, které Pan Auťák zdědil, tuším, že to mělo motor z bouraného Ferrari.
Zbigniew měl z neznámého důvodu sundanou hlavu motoru, takže jsme nevěděli, jestli vůbec pojede. Zbytek vypadal fajn, v případě nutnosti bylo možné spoléhat se na rostoucí nostalgii po časech minulých, tak jsem si vsadil a koupil jej. Hlavně když mi Petr, automechanik i guru Vladimíra znalý maluchů do detailu, potvrdil, že přední nápravu, největší bolest těchto aut, už někdo dělal a udělal kupodivu dobře. Dalším neméně důležitým faktorem pro koupi byl fakt, že tento fiat je vodouch, tedy ojedinělá pozdní verze malucha s vodou chlazeným motorem a třetími dveřmi dělající z něj „komfortní“ kombi.
Zbytek prací jsem trochu popisoval na facebooku. Zkráceně proto rekapituluji, že jsme zázrakem sehnali chybějící výfuk, karburátor (dvojitý Weber!), vodní a benzínovou pumpu. Na doporučení jsem nechal namontovat novou spojku, když už byl motor venku a vyvařit také nevelké díry v podlaze, když už byl venku i interiér. Ve finále jsme potřebovali i nový startér. Cena dílů nevelká, jejich dostupnost dílů nic moc, ale to je holt daň za výjimečnost. Přitom by výjimečnost motoru neměla být velká, protože je z koncernu Lancia/Fiat a určitě jej používalo třeba Cinquecento.
Při opravách sehrály roli ještě dva faktory. Za prvé to bylo Petrovo nadšení a zkušenosti pro tento automobil. Sršela z něj ohromná energie a radost, že může dát dohromady auto, které kdysi měl na učňáku sám a dokonce se staral ještě i stroj jeho matikářky. Dokonce „vytunil“ hlavu válců a dal jí červený zevnějšek. Za druhé mi napsal přes facebook mně do té doby neznámý, ale sympatický, Roman. U něj v garáži překážel stejný, opuštěný, vodouch. Pomohl jsem tedy Romanovi k volnému prostoru a „Bílému“ k nové kapitole života. Už si stihl dokonce zahrát v našich Debilních kecech. Podstatné ovšem je, že jsem z „Bílého“ mohl vzít naprosto nesehnatelný díl – přiblblou kovovou tyčku náhonu benzínového čerpadla. K tomu mám některé interiérové díly v lepším stavu, originál hever a další detaily, které vylepšují pocit z auta a překvapené pohledy kolemjdoucích.
Celkem tahle sranda přišla na cca 25.000,- Kč, což mou radost jen znásobuje. Znovu se potvrdilo, že pokud ojetinu přetvoříte v youngtimera, můžete si užít dost legrace. V dalším pokračování článku se dozvíte, jaké.
