…..říkávala moje maminka a já ji samozřejmě poslouchal. Nicméně jsem přece jen byl realista a věděl, že Tatraplán už v normálním provozu vzhledem k mému věku nestihnu. Zálibně jsem ovšem pokukoval po T 603 a když po naplnění pražských, brněnských a bratislavských papalášských garáží dorazil první kus i do naší zapomenuté gubernie, tak i po T 613. Po té asi nejvíc, protože doba, kterou popisuji, přála ponejvíce hranatým tvarům. Hranatá světla na škodovkách způsobili mou soukromou designovou revoluci, náš Wartburg 353W DeLuxe byl nejhezčí auto, protože byl také hranatý. Hranatá byla taky nová Karosa. Vše kulaté bylo trapné, tudíž mezi Š 100 a RTO skončila v odpadišti dějin dle mého tehdejšího mínění i šestsettrojka.
Černá T 613
Prvně jsem se šestsettřináckou vezl na svatbě mé sestřenky, neboť můj strýc v té době zastával ředitelské místo v uhelných dolech. To byla z hlediska socialistických stratégů tak významná oblast dělnického hnutí a páteř národního hospodářství, že si zasloužila, aby byly do ruční výroby limitovaných sérií T 613 zařazeny nějaké kusy i pro ředitele hornických podniků. Při mém prvním kontaktu jsem ovšem vnímal jen to, že je to TO auto, je černé a je ooooooohromné.
Až mnohem později při vysokoškolských studiích a brigádě v jedné advokátní kanceláři jsem mohl tatru poznat mnohem blíže. Jeden ze šéfů byl do nich blázen (a zůstalo mu to). Chtěl podporovat vše české, což se tehdy nenosilo, a to za každou cenu. Taktéž byl na ni zvyklý z dob minulých. Ukázal mi, jak vzduchem chlazený osmiválec o objemu 3,5 litru dokáže u Národního divadla odpálit se zvednutou přídí a zadní hnanou nápravou hryzaje silnici z křižovatky a na mostě Legií dosádnout na jedničku rychlost 80 km/h. Později jsem měl možnost ji řídit, párkrát i téměř osudově. Technické a dějepisné informace najdete na stránkách Tatra klubu nebo na Wikipedii, já Tatru popíšu z jiného úhlu.
Design?
Tehdejší můj designový jemnocit již ovšem trochu těžko chápal řadící páku na tlusté mírně ohnuté tyči, mohutnost všech ovládacích prvků, měkký až gumový plast kapličky palubních přístrojů, podivné fialové textilní potahy s prostorovým vzorem nebo rádio TESLA s jedním reproduktorem uprostřed palubovky. Nic takového se v té době prostě již nenosilo a celkově prostě interiér na mně působil humpolácky. Připomenu-li, že auto má délku kolem pěti metrů, uvnitř si natáhne nohy vpředu i vzadu lecjaký habán, představil jsem si, že v těch autech prostě jezdí lidi větší než normálně, s tlustými prsty, dřevorubeckými rukami a velkými břichy. Prostě direktoři a jejich vypasení řidiči.
Přesto, nebo právě proto, má T 613 neoddiskutovatelného ducha. Uchvátilo mě ticho uvnitř vozu, plavná komfortní měkká jízda a náklony karoserie do stran v zatáčkách.
Jízdní zážitky
Za největší jezdecké frajerství osobně považuji při neexistenci posilovače řízení mé parkování v podzemních garážích Národního divadla nebo podélné zaparkování na Národní třídě, když vpředu i vzadu jsem od ostatních aut měl vzdálenost asi 5 cm, od obrubníku zhruba totéž.
Za největší jízdní zkušenost a zároveň drzost vůči andělu strážnému zase považuji svou jízdu ze slovenské Oravy, kde jsem právě pro onoho šéfa převzal z jednoho likvidovaného podniku ředitelskou Tatru a převezl ji do Prahy. V té době jsem měl řidičák asi 9 měsíců a do té doby jsem jezdil naším Warťasem, Favoritem a….. a to je asi tak všechno. S trojnásobným objemem motoru jsem se ovšem musel zžít velice rychle, pokud jsem chtěl přežít.
Tatra a její esprit
Později jsem také zjistil, že Tatry mají ducha. Když jste byli k nim vlídní, jely bez poruchy a vše bylo v pořádku. Jakmile jste ale nad nimi ohrnuli nos, zmínili se, že jsou to plečky nebo jste jim prostě jen nevěřili, nastal průser. Jelikož jsem v té době neměl v sobě špetku pokory vůči této skomírající značce luxusních vládních limuzín, považoval jsem kažou služební cestu tímto vozem za trest. A tak jsem jej například musel jednou ráno v zimě roztlačovat v polobotkách, ztratil jsem důležité dokumenty ze střechy, když jsem si je tam blbec položil před jízdou a v neposlední řadě mi z Tatry vypadla má nyní již manželka, a to za jízdy. Ne, nevzal jsem si ji ze soucitu, že by poté zůstala na vozíku, nebojte se.
Onen šéf si později, asi v roce 1995 koupil ještě Tatru 614 Mi Long, s výstavní slevou z Nitranského Agrokomplexu, za pouhých myslím 1,2 milionu. Bylo zajímavé pozorovat, jak se vývojáři v Tatře popasovali s úkolem vytvořit pro české businessmany auto, které mělo změnit jejich rozhodnutí kupovat si Mercedes Benz W 140 (mamut), Audi 100 nebo V8, BMW řady 7, či alespoň Ford Scorpio nebo Opel Omega. Vnějšek, jak víme, zůstal v podstatě nezměněný, dovnitř se dostalo luxusních materiálů jak lopatou kdyby jich házelo. Klimatizace – v českém autě! Kůže! Ušlechtilé dřevo! (Nebo to byl již jen plast?) A hlavně – palubní počítač!
Jenže – jednotlivé prvky interiéru k sobě tak nějak nepasovali. Byly tam čudlíky z Favorita, čudlíky z chromovaného plastu, klimatizace měla úplně jiný vzhled než topení a rádio nad ní, pár podivně umístěných kontrolek, do toho všeho to dřevo…. A hlavně – palubní počítač! To byl hlas nějaké paní z fabriky s ostravským přízvukem, který vám oznámil:“Pozor, nízká hladina oleje“ poté, co jste právě dojel ze servisu, kde vám jej dolili. Také „Pozor, nízké napětí baterie“ bylo ve firmě hodně oblíbené. První místo v hitparádě ovšem získala hláška „Další provoz vozidla je nebezpečný“. Tu pánové uslyšeli na dálnici ve stopadesátce ničeho obdobného neočekávaje. Byli moc rádi, že se jim podařilo zastavit s výstražnými světly v odstavném pruhu a s celou prdelí poté, co paní (zřejmě) vypla motor. Po nějaké době jim pomohli servismani z Tatry Příbor, jelikož k autu fabrika poskytovala servis snad do 12 hodin v Čechách a do 24 hodin kdekoliv na světě. Obávám se, že tato hláška již oznamovala osud výroby osobních aut v Tatře a daný počítač to dával jen na vědomí lidstvu.
Přes všechny nepříjemné zážitky však ve mě zanechala Tatra 613 pocit příjemný. Nebo že by to bylo jen milosrdenství lidské paměti?
Perspektiva?
Z hlediska veteránského hnutí zcela jistě půjde o vůz oblíbený, možná časem až kultovní. Již počet okolo 10.000 celkem vyrobených kusů ve všech verzích, malá antikorozní ochrana, špatná dostupnost náhradních dílů a zajímavé jízdní vlastnosti z této Tatry učiní předmět neutuchajícího zájmu. Škoda jen, že nemají nějaké pěkné a důstojné webové stránky nejen k počtění, ale také k pokoukání.
Jak tak o tom píšu, taky bych si jednu pořídil…
