Včera večer jsem opět nemohl dočkat až děti usnou, abych znovu podstoupil duševní onanii a zasurfoval si po všech možných stránkách s inzercí aut. Činnost je to velice obdobná jako když dítě přijde do hračkárny a neví samou radostí kde začít s nákupem. Já ovšem nemám koho bych tahal za rukáv, když něco nutně potřebuji. Ba naopak, své výlety do fantazií o rozšiřující se sbírce, raději před manželkou skrývám a tajím. Vyhnu se tak pichlavých poznámek v lepším případě, v tom horším pak mimořádně dotěrných dotazů, jestli náhodou něco nezůstalo utajeno rodinnému rozpočtu.
Zrod klasického auta
Po chvíli brouzdání mě však tuhle napadlo, kdy se z obyčejného ojetého orvaného utahaného vypelichaného, vybledlého …. plechovky, stane klasik, youngtimer, či nedejbože veterán, neboli oldtimer. Můžete samozřejmě namítnout, že FIA jasně stanovila časové milníky jednotlivých kategorií, dle mého názoru je hranice přece jen v každém případě velice mlhavá.
Klasikem se podle mě auto nestává, ale již „rodí“. Znalí vkusu dokáží myslím určit již při uvedení auta na trh, jaký je jeho potenciál módnosti, nebo naopak kultovnosti. Samozřejmě kultovních aut bude zřejmě díky současné marketingové masírce prudce ubývat, neboť než se stihne nějaký typ zapsat do kroniky co do počtu vyrobených kusů či oblíbenosti, je tedy facelift, nová verze, jiný marketingově vyšpikovaný kousek a ty předchozí typy se stanou přes noc plničem bazarových ploch. Někdo pak označí za auto s velkým potenciálem klasika auto, které se vlastně přes skvělé motoristické vlastnosti neprodávalo, tudíž lze v budoucnu předpokládat nárůst ceny s ohledem na jeho vzácnost. Směrem do minulosti pak už lze za klasika označit vlastně cokoliv, v krátké době u nás i žigulíky, škodověnky, wartburky a spousta lidí prorokuje obrovské investiční možnosti trábošům. No nevím, přece jen jedním z mých důvodů koupi starého auta je možnost se svézt a kochat se krajinou či rychlostí, nikoliv rámusem, podivnými vibracemi a smradem. Ruka trhu je ale nevyspytatelná, jednoho mám taky.
Youngtimer
Pak je zde kategorie youngtimer, jenž se vyvinula poměrně nedávno, zřejmě také z obchodních důvodů, abychom nějak odlišili ojetá, ne tak stará auta od těch nablýskaných obvykle prd-prd stařečků na soutěžích elegance. Ono když se inzerát na Alfu 75, Audi 100, Toyotu Corollu apod. (nic proti kterékoliv) buď rovnou zařadí do kategorie veteráni, anebo se do poznámek dopíše „Perspektivní veterán, nízké povinné ručení“ a podobná magická zaklínadla, jako by se přes auto prostřel čarovný plášť zakrývající chrchlající motor, vylágrovanou převodovku, vybydlený interiér, či Bastlerovy supercool úpravy karoserií. Tento popis okamžitě změní (alespoň můj) náhled na vůz, ze kterého se namísto rachotiny, která vás možná doveze z bodu A do bodu B, nebudou-li příliš vzdáleny, stane projekt. V mých očích je to najednou kousek hodný záchrany a tudíž kompetní renovace. Střezte se hladového pohledu a zapojte alespoň na poslední chvíli při prohlídce vozu rozum! I když nepatříte mezi horních dvatisíce, nebo právě proto, zejména pokud začínáte s touto nádhernou oblastí automobilismu, dobře si rozmyslete, co je ve vešich silách opravit, slevit z nároků, nebo alespoň zaplatit. Youngtimery nejsou ošklivá auta a z každé módy se stane retro (alespoň dosud to tak platilo), ale Alfa 75 (už zase?) shnilá i na oknech bude sotva kdy rozumným projektem pro celkovou renovaci a znovuzapojení do silničního provozu. I když, proti gustu žádný dišputát. Není nic smutnějšího, než smrt takových „projektů“ a vyšuměných snů na zadním dvorku. Vlastně je – pokud je jich víc, aby si mohli povídat. Pokud si na téma youngtimer chcete přečíst ještě něco rozumného, doporučuji článek přeložený z německého časopisu Mercedes Benz Classic.
Veteráni předváleční
Obdobné ovšem platí i u veteránů nejveteránovitějších, tj. automobilů vyrobených před rokem 1945. Na srazech jsou sice k vidění navonění fešáci naleštění komplet včetně klínového řemenu, na internetu se ovšem dá najít často nabídka veterána (podle kategorizace FIA) za horentní sumy v hrozném stavu, nekompletní, shnilý, umírající. Proboha, je to pořád jen ojetina, ne-li vrak! Skutečně ti lidi dostanou od někoho takové prachy za Tatru, dejme tomu 57 s očima leklé ryby, ementálovou karoserií a pavoučí porodnicí v motoru? Na youngtimerové scéně se něco takového označuje „na náhradní díly“ a stojí to kolem pěti tisíců! I kdyby to nějaký český Oldgoldenhand vzal jako výzvu, že kolem předního skla postaví auto, nemůže to mít cenu dvou dnešních mikroaut (než to dodělá).
Nové trendy
Prý v poslední době se na zahraničních aukcích dobře prodávají právě vraky, nekompletní automobilové fosílie netknuté a v nálezovém stavu, zrovna pro tu „autentičnost“.Hm…. když už nevím co s prachama, tak si asi najdu argumenty pro cokoliv, a pokud mám k tomu trochu charisma, zblbnu pro totéž celé zástupy. Marketéři tomu tuším říkají trendsetr a já nejdřív myslel, že to je odnož toho irského…. V každém případě, pokud je to pravda, čeká české „obchodníky“ zlatá doba. Blatníček někde přiklepneme, střechu necháme podělat slepičkami, dodáme patinu, rozbijeme blinkry, prošoupeme opěradlo, necháme odstát někde na pile a rychle na aukci do Reichu.
Jaké z toho plyne ponaučení? Pokud kupujete, použijte rozum a střízlivě posuzujte nabídku. A to jak z pohledu požadované ceny, tak z pohledu vašich možností finančních, organizačních a člověkodnů, pokud si opravujete auto sami. Nezapomínejte, že čím více peněz vložíte do pořizovací ceny, tím méně vás budou stát opravy, resp. takové ty neustálé závady postupně čehokoliv, a hlavně, ušetříte si TY NERVY. Pokud si vůz kupujete halvně srdcem a na ekonomické poučky kašlete, pak si to říkejte zas a znovu, že právě řešení závad a shánění náhradních dílů bylo nejspíš to, co vás ke koupi polovraku vedlo.
Účelem těch našich plechových nádher je přece hlavně radost.