Na burzách potkává se bezprostředně nabídka s poptávkou a nejefektivnějším způsobem dozvíte se hodnotu směňovaného zboží. Tolik teoretický základ raison d’etre jakýchkoliv burzovních obchodů. Tuto sobotu jsem ovšem párkrát v Mohelnici měl pocit, že na zdější burze nabídka se s poptávkou sejdou, pohovoří a zase se rozejdou. Ovšem aniž by nějakou směnu uskutečnili.
V areálu mohelnického autokempu setkali se tradičně vlastníci různých náhradních dílů a částí zejména československé resp. kdysi socialistické, automobilové produkce s … s veřejností. Nelze říct, že by šlo o koupě chtivé, ani renovací veteránů se zabývající spoluobčany, či snad vetešníky. Na burzu přijely celé rodiny, důchodci i děti, prostě směs obyvatel, co nechtěli sedět doma.
Obě strany musely zřejmě v minulosti zažít několik ošklivých zklamání při vzájemném obchodování. Jejich vztah by se dal popsat spíše jako odtažitý, místy nevraživý, než jako natěšený na uzavření dobrého obchodu. Dal by se ještě chápat na straně kupující, neboť tato přichází do obchodního prostoru prodávajícího jakoby na nepřátelskou, neznámou půdu a může být vmanipulována do koupě třeba i něčeho nepotřebného. Také se jí mohlo stát, že koupila věc vadnou nebo proti očekávání krátké živostnosti. Obezřetnost může být na místě.
Když se ale ve slovníku některých prodávájícíh objevily následující perly, zůstával mi rozum stát:
„Položkami nad 200 korun se mi nevyplatí zabývat se“ pravil pán s kyselým výrazem, jehož zboží pozůstávalo ze součástek na poválečné Jawy, nějaké te svítilny a tuším i porcelánového jelena.
„To jsem v životě neviděl, ale to si uděláš přeci sám“ pravil pán s audio součástkami a různými konektory na můj dotaz zda nemá mezi zbožím pětikolíkovou záslepku.
„Já jsem se rozhodl, že smlouvat nebudu“, pravil pán, opět s kyselým výrazem, v debatě nad cenou jeho bloku motoru myslím na Žiguli a zřejmě zapomněl na prapůvodní podstatu burzy – schopnost nabídky ihned reagovat na poptávku.
„Samozřejmě, že si nedovolím smlouvat, ale pokud byste mi snad chtěli poskytnout nějakou slevu, je to jen na vás. Zde je mých sto korun a kolik mi vrátíte, je zcela na vás“, pravil pán kupující si nějakou vzácnost zvící zřejmě hodnoty modrého mauricia, alespoň podle reakcí prodejce.
Nabyl jsem proto dojmu, že jak prodávající, tak kupující by si koupí čehokoliv za jakoukoliv cenu vyrobil doživotní frustraci, že jej dnes druhá strana „očůrala“ a dehonestovala. Když ovšem přijdou večer domů jeden s plným autem zboží ve stavu nezměněném a druhý s plnou peněženkou mínus sto kaček za vstupné, párek a pivo, jsou spokojeni, protože nepodlehli nástrahám toho zlého světa kolem. Prodávající se může i nadále chlubit kolik náhradních dílů na čezety a škodofky ve sklepě má a svou sbírku vystavit na podzim zas. Jedině takové vysvětlení by mi bylo pochopitelné.
Obávám se, že to je jedno z mnoha pokroucení myšlení způsobených předchozím režimem opepřené pověstnou „blbou náladou“, obdobně jako v případě neúspěchu v zahraniční tolik obvyklých aukcí veteránů. Zlepšení situace lze pravděpodobně očekávat až za několik generací.
Závěrem k tomuto tématu ještě jeden poznatek. Podle nabídky zboží z 98% týkající se motorek Jawa a ČZ, vozů Škoda Spartak, Octavia, 105, 120 apod je celé veteránské hnutí v Čechách postaveno na domácí produkci. To nikdo nemá doma ani po 20 letech od revoluce díly z Mercedesů, BMW, Triumphů, MG, Jaguárů či Porsche?
Roztomilým na druhé straně shledal jsem neformální mini sraz veteránů vrámci burzy, za jehož největší bonbón považuji čtyři zrenovované traktory Zetor a Škoda ve stavu 1A. S majitelem a zároveň renovátorem jsem se seznámil a těším se, až mi bude vyprávět jejich příběhy. Je to ten pán vpravo na fotce v dolním pravém rohu. Nelze nezmínit, že on i ostatní řidiči přijeli oblečeni stylově v čistých a nažehlených montérkách, nové pracovní boty odrážely paprsky dopoledního slunce jako ty čerstvě nablýskané kapoty ocelových ořů.
Další fotky „minisrazených“ veteránů jsou v galerii
Hezké bylo také neplánované mezigenerační setkání kupé páně Daimlera a Benze, konkrétně W 180 (Ponton, 220S) a mého Goldieho. Pontona jsem potkal těsně před vjezdem do areálu a už se jej nepustil, takže jsem mohl zaparkovat vedle něj.
Ukojil jsem také svou slabost pro Škodu Garde. Já osobně tomuto vozu předpovídám veteránskou budoucnost, protože jich bylo vyrobeno málo, má líbivý design a je pokračovatelem dnes již kultovního „erka“. Jirka sice popravdě říká, že s tím bude „prd svezení“, já ovšem Garde považuji za součást československé automobilové historie. Můj nekritický obdiv vychází hlavně z dětství, když o tomto voze psali v ABC pionýrů, či jak se ten časopis jmenoval a design nápisu Garde byl na tu dobu absolutně IN. Pak jsem jeden kus potkal v naší lázeňské provincii a dodnes si pamatuji, že bylo červené. Pozdější Rapid se mu od té doby nemohl vyrovnat. A bylo-li Garde vyrobeno málo, velká část jich už určitě shnila a nějakou část si kutilové dokonce fejsliftovali na Rapida, takže počet původních Garde se myslím bude pomalu blížit počtu Koně Przewalského.
Celkově ovšem považuji burzu za příjemný sobotní zážitek, na kterém se zejména oko vetešníkovo potěší. Hranice mezi ním, znalcem a sběratelem je velice mlhavá, takže to rozhodně nepovažujte za pejorativní hodnocení.
