Veteránská burza Piešťany

Na Slovensko do rodných Piešťan jezdím teď velice poskrovnu. Dá se říci jednou ročně. To pak jedu na týden, abych si město užil. I letos jsem tam o prázdninách zajel.

Už dlouho jsem se také chystal navštívit tamní veteránské muzeum, vždyť v mém městě nedávno s velkým úspěchem obnovili veteránský svátek zvaný Piešťanská stuha, jehož tradice sahá až před druhou světovou válku (tehdy to samozřejmě nemohla být akce veteránská). Má touha se znásobila přečtením „billboardu“, dá-li se tak nazvat jediný hadrový transparent ve městě přivázaný na zábradlí jedné křižovatky. Tento hlásal, že o víkednu se koná veteránská burza. Hurá! Možná si něco koupím pro radost mou a k závisti mých kamarádů! Že by další veteránský víkend, neboli VV? (na mou duši podobnost s „Věci veřejné“ je čistě náhodná).

Veteránské muzeum…

Veteránské muzeum však ne a ne najít. Museli jsme dokonce shodou okolností nechat opravit naše auto někde v místech, kde se snad má nacházet. Žádná cedule však nikde není, a tak vlastně nevím, zda jsou v Piešťanech a okolí muzea dvě, anebo je piešťanským veteránským muzeem to v blízké vesnici Moravany nad Váhem.

Hm.

Vojenské historické muzeum…

V kritickou sobotu dopoledne jsem donutil děti místo na hřiště nastoupit do auta s tím, že se jedeme podívat na letadla do vojenského historického muzea, též v Piešťanech a tajně jsem doufal, že se dostanu i na onu burzu. Vojenské historické muzeum stojí skutečně za návštěvu, je z něj cítit čiré zanícení pro věc. Peněz hoši moc nedostávají, přesto postupně dávají techniku dohromady a venku na ploše jim tiše rezne depozitář Migů, Miček a Suček.

…a konečně veteránská burza

Po prohlídce muzea jsem zase zahnal děti do auta, abych je vyhnal o 100 metrů dál (přes velkou silnici) a slastně vydechl „aaaaaaaach“, že jsem si splnil malý cíl – dostat se na burzu. Ovšem vejda do jejího areálu, ozvalo se znovu „aaaaaaaaach“. Tentokrát ovšem šlo o překvapení, rozčarování, zmatení a dalších divných pocitů. Na nádherné rozlehlé ploše s luxusními trhoveckými stánky bylo rozmístěno asi 6 (slovy šest) prodejců. Z nich 3 (slovy tři) prodávali busty Lenina a medaile tohoto druhu, případně předválečné skleničky středostavovské rodiny pochybného vkusu, jeden měl šlapací autíčko (v nádherném stavu!) a pár zadních světel bůhví z čeho, další pár neidentifikovatelných dílů z motorek a poslední byl výrobce kopií výrobních štítků, kterého jsem potkal už na burze v Mohelnici. Hodný pán. Koupil jsem od něj štítek na Mercedesa a v podstatě splnil svou misi. Rychle jsem vypadl.

Hm.

Tak takové to tedy bylo. Že prý je blbost, aby burza trvala celý víkend, říkal jeden pán, kterého prodej na burzách živí. Já myslím, že na tom něco bude. A třeba i na tom, že burza je sice v hezkém prostředí, ale zcela mimo město v místech značně nefrekventovaných a slušel by jí pro začátek, než si lidi uvyknou na ni chodit, nějaký menší prostor. Bojím se, že v tomto případě např. prostor autobusové zastávky některé ze zrušených linek. Na rady ovšem já nemám „gebír“.