Zápisky řidičovy, aneb Křenovická jízda 2011

Ti hoši mi byli sympatičtí na první pohled. Mládí, energie, entuziasmus a odvaha něco zkusit, v kombinaci zkusit něco tvůrčího a pozitivního, to potkávám málokdy. Ne že bych za mého mládí potkával takových lidí více…. Byl jsem proto rád, když jsme se s pár známými dohodli, že se účastníme Křenovické jízdy 2011, tj. srazu pořádaného hochy (a dívkami) z Klubu historických vozidel Křenovice. Kdo netuší, kde to je, je to nedaleko přehrady Orlíka, Milevska, na cestě mezi Bechyní a Zvíkovským mostem.

První veteránský sraz

Co se mě samotného týče, byl to můj první sraz veteránů v životě a tudíž jsem opravdu byl nervozní jak správná virgó intacta. Budou mě zkoušet? Budu nejlepší? Nesežere mě někdo / něco? Zabalila mi máma dost řízků? A co okurky?

Kolona kabrioletů

Tyto a mnohé jiné otázky mi přestaly mást hlavu v okamžiku, kdy jsme se na cestu do Křenovic někdy kolem osmé (!!!) ráno seřadili na benzínce v Hluboké nad Vltavou do čtyřčlenného průvodu kabrioletů a vydali se na cestu. Už tento zážitek by mi na celý den a další rok stačil. Klikatili jsme se Golf 1,9 GTI Cabrio, pak má Alfa Romeo Spider 2,0 (gumák) za mnou Davidova BMW Alpina Baur (E21) a nakonec Mercedes Benz 380 SL (R 109). Pokoušel jsem se zjev filmovat a málem párkrát zrušil formaci i mé auto, nicméně v této disciplíně mám ještě co dohánět. Video s takovou lahůdkou vám naservíruju někdy příště.

Na místě srazu již pár prvních srazantů bylo, takže jsme měli co okukovat krátce po registraci, úvodní fotografii na památku (fotku mě v autě jsem do té doby neměl!) a povinné klobáse. Jaká všechna auta byla k vidění je asi blbé popisovat, když se můžete podívat na stránkách klubu. Důležité pro nás bylo, že dorazili i naši pražští vyznavači pikniků v jejich MG B napíglovaném jak se patří. Parta byla kompletní.

Test znalostí

A začal jsem se potit. Jednak teplota stoupala obecně od slunce

a slibovala krásný den, jednak jsme začali vyplňovat testy. Seznal jsem, že byť čumím do časopisů, literatury a na internet „fpotstatěfurt“, mé encyklopedické znalosti jsou prozatím chabé. Proto při přiřazování značek automobilek k vlajkám jejich státní příslušnosti vypadal papír jak počmáraný mým tříletým synem a naopak teoretické otázky jako by zodpovídala má roční dcera. Nepomohly ani mozkové trusty s okolními stoly, spíše naopak. Si to zkuste sami! Disciplínu „Nakresli své auto“ jsem také svým minimalisticko impresionistickým pojetím nevyhrál, rozhodčí byli nakloněni spíše realistické kresbě. Vyhrálo Radkovo piáno (čti klavír), které nakreslil pro známého s Mercedesem W 123. Ale to předbíhám.

Jízda veteránů

Někdy kolem 10. se začala přilehlými silnicemi linout šňůra Wartburgů, Volv, Volh, Fordů, Fordů, Fordů, Citroenů, Alf (slovy dvě, cha!), Felicií, (snad) Spartaků, Mercedesů, jeden dlooooouhý Cadilac, co by vydal za šňůru i sám a tak dále a tak dále (už jste byli na těch klubových stránkách?). Zastávky kromě čurání jsme dělali samozřejmě při plnění úkolů, ty ale byly spíše pro zábavu a potěšení, než abychom si ukazovali kdo čurá výše. Jeden za všechny – po hmatu jsme v pytli měli poznat předměty. V tom mém byl napínák na alternátor (ten jsem nepoznal, do té doby jsem si jej nikdy nevšiml) a umělá vagína (tu jsem poznal!!!!) Fajn byly také kuželky s pneumatikama. Zde jsem opět nezářil, přestože jsem se důkladně připravoval kritickým okukováním stylu a techniky těch přede mnou. Zřejmě jsem je smíchal dohromady.

Za to jsem po mnohé objevil na nějakém zbloudilém parkovišti v nějaké vesnici krásně chlazený Birell navíc podaný z rukou moooc pěkné servírky, což při stoupající teplotě osvěžilo jak tělo, tak ….tělo. Oficiální spanilá jízda po překvapivě kvalitních silnicích v nepřekvapivě romantickém a nádherném prostředí skončila v Milevsku na náměstí posledním úkolem, jímž byly šipky. Podle mě foukal nepřípustně boční vítr zrovna když jsem házel já(!) Čas oběda jsme s pár přáteli strávili ve Zvíkovském pivovaru, vřele doporučuji. Tamní pivo, byť nealkoholické, mělo říz a jídlo co do poměru cena/výkon zcela předčilo mé očekávání. Prohlédli jsme si Zvíkov, jen tak procházkovým tempem a při startu zpět potěšili pár místních kluků startováním a zvukem motoru. Joj, ten obdiv, ten se neokouká.

Bílý Ford Sierra

Ještě k tomu obdivu – vedle nás parkoval kluk s bílým Ford Sierra, první verze s těmi předními světly ještě zapuštěnými. Hned jsem si vzpomněl, jak z Prahy za námi na periferii přijel za hlubokého socialismu bratrův spolužák z výšky a s tímto oblým zázrakem tehdejšího automobilového designu s přehledem balil malomětské baby. Kolega majitel to slyšel a potvrdil, že jeho tatínek, původní majitel vozu také rád vyznával tuto disciplínu. Jejich Sierra přitom byla v původním stavu včetně látkového interiéru a vypadala jako by před měsícem sjela z linky. Tomu říkám nejveteránovitější veterán!

Vyhlášení výsledků

Laky našich vozů se po návratu na místo výjezdu začaly zbarvovat pomalu do oranžova pod zapadajícím sluncem, únava tímtež byla na všech znatelná, nicméně jsme se dokázali zkoncentrovat na vyhlášení výsledků. Jejich přehled jistě najdete na klubových stránkách (jak to, že jste tam ještě nebyli ?!?). Já nic nevyhrál, takže nevidím důvod proč se o tom nějak zvlášť rozepisovat. Mou cenou stejně byl krásný den strávený v krásném autě (ano pane Vladimíre, tato Alfa Romeo JE krásné auto), s krásnými lidmi v krásné atmosféře. Zní to sice jako bych byl hippie, ale lépe to popsat neumím. I jiní mi potvrdili, že proti jiným srazům na tomto nebyla cítit nějaká řevnivost, kdo má lepší auto a kdo by se něměl se svou popelnicí ani ukazovat na ulici. A tak to ma byť.