Už si přesně nepamatuji okamžik, kdy jsem prvně začal vnímat Štěpána. Ani nevím, jestli to nebylo náhodou dřív jeho auto. Sytě žlutá tisícovečka zaujala i mně, nakloněného spíše velebit západní imperialistická auta i když by byla naprosto, ale naprosto stejná, jako ty krabičky od sirek v Pelíškách.
Vždycky totiž vymyslel na Křenovickou jízdu nějakou bejkárnu, aby vůz upravil (nikoliv vytunil). Kreace to přitom byly nenáročné na provedení. Prvně to byla technická podpora motoristům, pravý žlutý anděl, pak zase přijel v přestrojení za taxi. Na Facebooku uvítám každý jeho komentář a tak mě napadlo o něm něco napsat zde. Překvapil mě svou aktivitou, že celou historii svého vozu popsal už na jiném webu, nicméně byl ochoten mi zapózovat před fotoaparátem a navíc k tomu přitáhnout své budějovické kamarády. Mají také socialistické vozy, v nádherném stavu a je na co se koukat.
Jedno z posledních slunečních dní letošního podzimu se se proto setkali na seřaďovacím nádraží v Českých Budějovicích a strávili celé dopoledne zábavou s focením jejich „Žlutého gangu“. Všechny vozy totiž nesly nějaký odstín žluté, asi shodou okolností, protože k závěru se k nám připojil ještě jeden kamarád, ale s tisícovkou modrou.
Bylo to zábavné, ale pro mě i poučné, protože jsem zjistil, že důvodem vztahu k socialistickým autům nemusí být nehynoucí příslušnost ke KSČM, obdiv socialistického zřízení, neschopnost vydělat si na jiné auto (obzvlášť, když škodovky a náhradní díly na ně jdou do ceny), nebo snad přílišný patriotizmus, či zabedněnost. Kluci si svá auta mazlí, protože je to pro ně recese s nádechem nostalgie. To beru.
O Štěpánově škodovjence si tedy můžete přečíst na virtu, je zbytečné se opakovat.
Martin své Žiguli zachránil před ekologickou likvidací předchozího majitele v důchodu. Je fajn, když na vrakovišti pracuje někdo s mozkem a dokáže o takovémto jednoduše zachranitelném nálezu infomovat své přátele a ti zase své přátele, až se o voze dozví mladý člověk, který dlouhou dobu o takovém autě sní a je schopen si jej udělat k obrazu svému. Jako náš Martin. Nepůvodní je pouze spojkový válec a baterie, samozřejmě po večerech musel trochu brousit, kytovat a stříkat v domácích podmínkách, aby odstranil stopy pouličních střetů. Výsledek je ovšem velice pěkný.
Aleš si své kilo koupil z nostalgie po dědečkovi. Cesta k ní byla značně klikatá, protože původně počítal, že si udělá právě tu dědovu, ale těsně předtím, než se k ní dostal, ji na benzínce v podstatě totálně rozmašíroval tahač. Ještě jí má na dvorku pod plachtou, nicméně raději hledal nějakou jinou. Povedlo se to až u nějakého automobilového dealera v Teplicích, ke kterému přivezl zájemce o novou Fabii starou stovku protiúčtem. Původně předpokládali, že přeskládají nové auto na staré papíry, pak ale zjistili, že auto je v kostelním stavu, tj. ježděné pouze na nedělní mši. Stačilo jen tedy naleštit původní lak, odfouknout prach z původní dokumentace a vůz nechat tak, jak je. A jezdit.
Co závěrem? Jistě uznáte, že to klukům hodně u těch aut sluší, takže vás nepřekvapím tvrzením, že se chovali při focení jako profíci, byla to radost. A co se veteránů týče, myslím, že jde o další příslušníky nastupující generace veteránistů. Nezdědili po tatíncích Aerovky a Pragovky, nemají zatím těžký prachy na Bugatti, Düssenberg či Porsche, ale ctí původní historický stav, ve svých autech se vyznají a milují je, čas s nimi strávený stojí za to. A to je to, co se počítá.
