Chlap menšího vzrůstu, zemitého chování a jasných názorů. Někdy bolestivých, možná zjednodušujících, ale zásadových a s jakoby až prastarými kořeny. Třeba jako „buď k zákazníkům poctivý a oni se vrátí“. Seznámil jsem se s ním vloni na podzim a hned mě uchvátil svým vztahem k autům.
Koupil například jedno piáno jako dárce orgánů, ale neměl to srdce zabořit kvílící rozbrusku do jeho těla po zjištění, že prsa, prahy, podlahy, nosníky, sloupky, hrnky a ostatní podstatné části karoserie jsou v podstatě nedotčené a rozhodně ne zrezlé. Auto dal i bez motoru na prodej a několik zájemců vyhodil, jelikož se mu nelíbily jejich způsoby. Prý špekulovali nad už tak nízkou cenou, že budou muset na autě pracovat. Pracovat? Vždyť to je to nejlepší! Alespoň podle pana Jaroslava z vesnice nedaleko od Prahy.
Tam žije už od narození a tam sedl poprvé do Mercedesky. V roce 1955 a byl to typ 260 D z roku 1940. Patřila jeho otci, takže se jí mohl nabažit víc než dost. Otcovo ovšem nebylo jeho, a tak v dospělosti toužil mít samozřejmě vlastní mercedesku. Než jej dostal, vystřídal pár aut, spíše československé výroby. Táta jej naučil dělat motory a vše kolem aut, takže pro něj nebylo nic těžké spravovat vlastní vozový a motorkový park a vydělávat si melouchama, jak to bylo za socializmu pro šikovné lidi obvyklé. Pokud k tomu ještě drželi zásady poctivosti (tedy vůči zákazníkům), vyvažovali je zlatem.
Pan Jaroslav samozřejmě oficiálně normálně pracoval, jak se slušelo a patřilo, jako strojník v národním vodohospodářském podniku. Tam pomalu spřádal sny o vlastní mercedesce a několikrát se mu i málem splnily. Jenomže se značkou Mercedes Benz to za socializmu nebylo tak úplně jednoduché. Vlastnili je zejména všelijací hlavouni a pak světští, veksláci a jiní šikovníci. Na těch zase živili jiní takoví, zaměstnaní ve státních servisech, ke kterým ti první jezdili do opravy. A pokud třeba si zákazník i sehnal přes všelijaké kanály náhradní součástky až z en es er, rozhodně neměl zaručeno, že skončí v jeho autě. Mnohdy právě naopak. Přišel i o to, co tam měl a někomu se to hodilo zase jinde. Když pak na takové auto pan Jaroslav narazil, a že se to stalo, raději jej vrátil, než aby se trápil.
V té době pořád ještě frčely kraťasi a žraloci, postupně se objevovaly i piána. Ty ovšem, jakožto zcela nové zboží, bylo pro rozpočet pana Jaroslava přece jen trochu moc.
Jednoho dne mu kolega v práci říkal, že pokud ještě má o žraloka zájem, že by o jednom věděl. Že jeho šéf se chce svého zbavit a koupit si právě piáno. Když pan Jaroslav bílou stopatnáctku a její výborný stav viděl, podlomily se mu kolena a okamžitě se zamiloval. Její tehdejší pán však na něj reagoval spíše jako na obtížný hmyz, řka že je asi patnáctý v pořadí. Těch čtrnáct zájemců před ním mu pílí uši u rodinných obědů a on ví, že jakákoliv volba vyvoleného bude špatná. „Jenomže tady Jaroslav se o vašeho miláčka postará, na rozdíl od těch parazitů“ řekl šéfovi kamarád a ten slíbil, že si to ještě rozmyslí. O pana Jaroslava se pokoušely mrákoty, jednak ze zhrzené lásky a jednak z chování, na které nebyl zvyklý. Celých 75.000,- Kčs měl naspořeno a připraveno na koupi, peníze však neměly hrát valnou roli. Krátce poté, co kamarádovi vynadal, že mu skoro uhnal infarkt, raději rychle na auto zapomněl.
Až za několik týdnů spokojeného života v zapomnění se ozval telefon, že volá pan V. Na nikoho toho jména si dlouho pan Jaroslav nemohl upamatovat, až nevrlé a netrpělivé „tak máte o mercedes ještě zájem nebo ne?“ jej vrátilo do reality. „Jistě, mám“ poskočil mu nadšením hlas. „No dobře, ale má to háček“ ozvalo se na druhém konci „bude to o desettisíc dražší, abych nenasral příbuzné. Tak si pro něj do zítřka poledne přijďte, jinak jde pryč.“ Prásk!
Táta jinak nedal, než že hned zruší knížky a nazítra hned ráno si auto vyzvednou. Pan Jaroslav tedy neváhal, půjčil si od něj zbylé potřebné peníze a ráno stál před podnikovou garáží. Jen pro dokreslení obrazu – za ty peníze bylo možné v socialistickém Československu koupit rodinný domek. Před tím jejich otec seděl u nové akvizice dlouho do večera, kouřil a neustále opakoval „to je krása, to je nádhera“.
V době pořízení bylo auto 15 let staré, pan Jaroslav byl jeho třetím majitelem. Měl nalítáno 600.000 km. Pan Jaroslav ke dnešním dnům tento počet zdvojnásobil. Auto ovšem vypadá jakoby za sebou mělo obligátních 150.000 po nekuřáckém důchodci. Samozřejmě, nějaké šrámy už zažilo, ale dosud má vše v původním stavu, asi nejhorší je vysezená sedačka řidiče. I přes drobnou postavu současného majitele holt pérka nevydržela milion kilometrů v původní podobě. Je až k neuvěření, že ve voze je původní povrchová úprava například uvnitř v kufru, podlahy jsou rzí netknuté, na palubní desce jediná prasklinka. Při pohledu do motorového prostoru si člověk vzpomene na okřídlené rčení z Černých baronů: „Můžete se, soudruhu poručíku, nažrat“ Původní okna, původní světla, původní šíbr, původní Becker rádio.
Recept na tuto dlouhověkost je jednoduchý: po každé zimní cestě důkladně umýt vodou, na jaře a na podzim pořádně vydrhnout celé auto a naleštit, každých 7.000 km měnit olej a filtry, jezdit šetrně, garážovat ve větrané garáži, vyhýbat se dírám a třeba i vyřazovat rychlost, umožňuje-li to bezpečnost provozu. V 750 000 udělal pan Jaroslav generálku motoru. Chvilku se bál, že temný kouř z výfuku naznačuje spíš K.O. než OK. Trpělivě však podle rady mistra, co mu udělal nový výbrus a písty počkal 3 500 km. Pak se vše usadilo a auto po krátkém zahřátí doprovázeném typické klepání vrká jako hodinky.
Hlavně – vůz je pořád v provozu. Šetrném, ale provozu. Naposled táhl před týdnem vozík se dřevem. A víte kolik se žralokovi vejde do kufru metrových polen? Dva stromy s průměrem 30 cm! Letos je to tedy už naposled, co jej takhle vláčel, ale vejde. Pan Jaroslav svému dlouhověkému kamarádovi slíbil nenáročný režim mimo zimu, aby ještě dlouho vydržel. Zatím bude drát „nové“ piáno a ještě novější baby benz – stodevadesátku, samozřejmě v naftě.
Už to prý není úplně ono, jako věčná 240 D, ale pořád jsou to ještě Mercedesky.
P.S. Naschvál jsme nechali auto nemyté. Až bude naleštěné, nefotíme jej znovu
P.P.S. Pan Jaroslav není nikde organizovaný. Troufnu si říct, že pokud přijede na Křenovickou jízdu, kam jsem jej zval, bude to jeho první sraz. A přece je to veteránista!