„Ach noblesa, tu já tak miluju“ říkávala údajně tetička jedné mé kamarádky a z těch vlastních slov nonšalantně málem upadala do mdlob. Se vztyčeným malíčkem, samozřejmě. Já se mohl noblesou opájet na prvním Concours d’Elegance v Čechách uplynulou sobotu.
Hvězdná konstelace pro návštěvu této akce vypadala příznivě – manželku jsem přesvědčovat nemusel, víkend trávila polopracovně v zahraničí. Děti a já jsme jej měli strávit v bratrově „vile“ u Mělníka, takže do Loučně jsme měli co by kamenem dohodil. Děti nám sice plány trochu zhatili, protože z celého odpoledne na zámku zbyla kvůli neobvykle prodlouženému odpolednímu spánku jen poslední půlhodina před zavřením, nasát atmosféru a vůni spáleného benzínu jsem však stihl. Kvapně jsem alepoň pořídil pár fotografií a krátké video, abych se k tomuto výjimečnému zážitku mohl kdykoliv vrátit a umožnit zážítek zprostředkovaně i vám.
Nejcennější veteráni
„Ono není nic draŽŠího“ říkával Werich v jedné forbíně, a toto rčení by se dalo vztáhnout i na poměry této veteránské akce. Již cena vstupného 500,- Kč, kterou jsem já s gestem rozšafného milionáře zaplatil na onu poslední půlhodinu, byla určitě nejvyšší co jsem zažil já. Nikdo z mého okolí si taktéž nemohl vzpomenout na vstupné, které by tomuto rekordu bránilo. Vysoká cena byla společným jmenovatelem i automobilů soutěže se účastnících. Podle pamětníků šlo o největší koncentraci těch nejvzácnějších kusů pod otevřeným nebem „nenarušované“ „levnějšími“ vozy.
Elegance vozů zcela korespondovala s prostředím zámku Loučeň a oblečením jejich majitelů.Kdo by si ovšem myslel, že majitelé budou znuděně postávat u svých investic a odhánět dotěrné fotografisty a slintaly z řad nás youngtimristů, tisícofkářů či trabantistů, hluboce by se mýlil. I za tu půlhodinou jsem zaregistroval několik tůrování motorů, dětsky nadšené předvádění klapek výfuků na Düsenbergu, zasvěcený výklad o motorechBugatti a vůbec uvolněné chování mezi rozkvetlými stromy za příjemného hudebního doprovodu. I počasí akci přálo. Posuďte sami: teplota, tlak, rosný bod, vlhkost vzduchu – 17, 995,-0,7, 30. Lepší počasí jsme si nemohli přát.
Ferrari 330 GT
Za třešničku na dortíku celé akce považuji mé překvapivé setkání s mým dávným známým, kolegou a nebojím se říct i přítelem. Samo o sobě by to nic neznamenalo, jeho jméno se však skvělo u toho bordó Ferrari, co o něm psali kdysi v Auto Motor Sport Classic. V sobotu soutěžilo o titul nejhezčího Ferarri. Smrdí to sice protekcí a soudce Šott by mě minimálně pokáral, ale já dal svůj hlas právě jemu. Později jsem se dozvěděl, že měl svou platnost, protože v kategorii klasických Ferrrari vyhrál!
Nakonec jsem mezi soutěžícími o hlavní cenu našel ještě jednoho známého kolegu, ten je ovšem známým jen na 50%. Já jej znám, on mě asi ne. To mi ovšem nebrání, abych se nepřipomněl a vyzískal od něj další pracovní materiál pro pobavení vás, mého ctěného čtenářstva.
A tak se myslím můžete těšit již nyní na reportáž z jízdy oním Ferrari 330 GT, historky kolem Bugatti 46 a třeba i z psaní knihy o ní. Dnes jsem na ní narazil v mém oblíbeném knihkupectví.
Celou akci pro mě zakončil můj Hubert neustálým opakování slova „domů“ se zvyšující se intenzitou. A odporujte tříletému klukovi. To je ale příběh na úplně jiný blog.
Stále platnou estetiku automobilových kmetů můžete sledovat v galerii černobílých fotografií upravených tak, aby vynikly jejich ladné linie nebo filigránské detaily:
Pár fotek jsem našel i na jiných stránkách, anebo ještě na jiných stránkách.
Zbývá jen doufat, že soutěž se bude konat i příští rok a že já budu mít dostatek času si každý vůz důkladně očuchat.