Zelená tradice – BMW 2500 (E3)

Tento příběh začal v roce 2004. Tehdy táta mého kolegy slavil své padesáté narozeniny, protože se jich v tom roce také dožil. Dovedu si představit, že od nežné revoluce uplynulo již patnáct let, během kterých tatínek, hlava rodiny, obdržel k narozeninám už všechno možné i nemožné, zápaďáckými bačkorami počínaje, přes fajfku, DVD, mobil a fritézu až po dovolenou v Egyptě all inclusive. Co dál? Jaký dárek dát dál?

I tu si jeho syn vzpomene na tatínkovou amatérskou rallye minulost a zapálení pro zapalování jakéhokoliv druhu, jen když se odehrává v několika zážehových či vznětových komorách za sebou: „Vždyť bychom mu mohli koupit auto!“ Matka: „Blázníš? Málo toho bylo? Cožpak se nenajezdil dost? A nemáme snad na dvoře popelnic několik??“ Syn:„Nikoliv máti, jde o něco úplně jiného! Tuhle jsem zahlédl inzerát na BMW, a to jsme ještě neměli. Stojí jen 10.000,- Kč a to není pro padesátiny chlapa moc“. Třeba to bylo nějak takhle.

BMW Motorsport

A tak syn jel a přitáhl bílé BMW 2500, typ E3. Na bílé barvě se vyjímaly markanty BMW Motorsport, tedy bleděmodrý, tmavomodrý a červený pruh na přední kapotě. Znalec samozřejmě ví, že to mohlo být pouze dílo tunera, protože historie BMW M sice sahá do roku 1972, kdy byla řečená 2500 vyrobena, jenže první projekt závodní divize BMW zahájila svou kariéru v uvedeném roce modelem 3.0 CSL, který měl přeci jen ke sportu blíže.

p9190041

Nicméně, náš tatínek měl z vozu prý takovou radost, že na oslavě téměř vynechal alkohol a jal se vůz ještě ten večer rozebírat. Anebo má pravdu to špatné křídlo rodiny, které všude tatínka pomlouvá, že se naopak alkoholu nevyhnul a při zakopnutí rozbil půllitrem boční okénko? Pravdu už se asi nedozvíme. Dost na to, že tatínek se synem, idylická to dvojka, auto brzy rozebrali do šroubku. Rozhodli se totiž, že se vrhnou do dobrodružství zvaného renovace veterána se vším všudy svépomocí.

Renovace do šroubku

Během několika následujících let rodinný rozpočet zasahovalo odčerpávání jisté jeho části na pokrytí nákladů oprav a zejména náhradních dílů. Výhodné na autě bylo, že údajně bylo do vlasti dovezeno z Německa ještě za blahých dob socialistických a jelikož nebylo na něm možné v té době moc toho opravovat, v Mototechně by mohli zájemci o náhradní díly číhat i v noci a pod pultem bez kloudného výsledku, postarali se předchozí majitelé alespoň o řádnou antikorozní úpravu spodku vozu. Nebyla asi jen antikorozní, ale i offroadová, protichemická a antinukleární, protože dostat se k vlastnímu kovu stálo naši renovátorskou dvojici asi tři majzliky. Nikdy předtím, ani poté se s podobným materiálem nesetkali a tak případné zájemce o recept musí zklamat. Nevědí, co za „nátěr“ to bylo.

Karoserie byla odstrojena na holý plech, na pár místech vyvařena a připravena do laku. Motoru postačilo stáhnout hlavu, přetěsnit a seštelovat, samozřejmě si hoši museli pohrát s brzdami a motorovými komponenty. Mezitím syn odjel na roční pobyt do Austrálie, aby kromě nějakých vedlejších činností mohl brouzdat po internetu a hledat náhradní díly. Ostatně tento koníček mu zůstal dodnes a tak jako jiní skupují aplikace na iPhone nebo bačkůrky pro děti, sleduje Jirka neustále eBay a další aukční a inzertní servry a neúnavně ukládá rodinný kapitál do regálů plných náhradních dílů na různé klasické vozy BMW. Této značce propadl a je jí velice věrný. Z australského vrakoviště si přivezl zánovní kryty zadních světel za 100 australských dolarů. No nekup to!

Celá rekonstrukce v klidném tempu a svépomocí trvala 4 roky, kdy jednoho dne vytáhli vůz na testovací okruh Růžová, Příčná, T.G. Masaryka, kolem babičky a Truhlářskou zpět. Bylo potřeba vychytat mouchy a do podzima sehnat nové boční okénko, které se tatínkovi skutečně nešťastnou náhodou podařilo rozbít. Při demontáži samozřejmě.

Ecce Homo Historic

Pak už „stačilo“ jen odolat pokušení projet auto někdy v zimě a vytáhnout jej až na sezónu veteránských závodů. Nejbližší byl Ecce Homo Historic ve Šternberku a tak se jej tatínek za volantem se synem jako kopilotem účastnili. Jela se jízda pravidelnosti do vrchu s celkovou délkou tratě 4800 m a výškovým rozdílem 198 m. K velkému překvapení všech účastníků naši hoši závod vyhráli, ještě ke všemu s absolutním výsledkem! A to se jim po prvním kole uvolnila vrtule chlazení a rozsekala chladič tak, že z něj crčela voda jako krev z Ramba v Afganistánu. Do cíle v druhém kole dojeli snad s deci vody v systému a soupeřům zanechali na silnici jasnou vodou napsanou ideální stopu. Tomu se říká začátek nového života!

Dnes Jirka drží štafetový kolík závodnické éry svého otce a každý rok se účastní zmíněného závodu. Sice již nevyhrává, ale uznejte, je to objektivně možné s manželkou jako navigátorkou? :-)